Věra Kalábová si tu papírovou složku nosila v kabelce už čtrnáct dní, jako by to byla bomba s pomalou pojistkou. Bylo jí sedmašedesát, bydlela v Přerově na Kabelíkově ulici, v panelákovém bytě, kde jí bafající radiátory hučely celou zimu tak, že to slyšela až ke spaní. Syn Radek jí byt koupil před jedenácti lety, když se ještě dobře měl — dneska měl autoservis na kraji města a tři děti, na které nezbýval čas.
Ta složka byla z kardiologie v Olomouci. MRI, echo, slovo, které si Věra napsala na lístek, aby ho neřekla nahlas: kardiomyopatie. Lékařka jí dala termín na operaci za šest týdnů a řekla jí ať si zařídí, "kdo by byl s vámi, kdyby něco".
Věra zavolala Radkovi ve čtvrtek večer, přesně v půl osmé, protože v tu dobu už měl po večeři a děti u úkolů. Řekla mu to jedním dechem, jako když se člověk odhodlá skočit do studené vody. On mlčel asi pět vteřin a pak řekl: "Mami, teď to fakt nejde, máme s Janou domluvenou dovolenou do Chorvatska, děti se na to těší celý rok."
Ne že by čekala, že přijede a bude sedět u postele. Čekala jenom slovo. Jedno slovo, které by neznělo jako omluva za to, že se do jejího života připletla nemoc v nevhodnou chvíli.
Sousedka z třetího patra, paní Alena Dvořáková, jí nabídla, že ji doveze na kontrolu autem, tím starým červeným Fabií, co jí koupil zeť. Věra to vzala. A pak, cestou z ordinace, v autě, které voněl po borovicovém osvěžovači a mátových bonbonech na palubní desce, řekla nahlas větu, kterou si předtím jenom v duchu skládala: "Až se vrátím z nemocnice, jedu za právníkem."
Paní Dvořáková na to nic neřekla, jenom přidala plyn na kruhovém objezdu u Bochoře.
Operace byla v úterý ráno, v Olomouci, na kardiochirurgii. Chirurg jí den předtím vysvětlil, že jí odeberou žílu z nohy pro bypass, a Věra si to slovo — bypass — zapsala hned vedle toho druhého, kardiomyopatie, jako by si dělala slovník nemoci, které nerozuměla. Ležela tam sama, bez rodiny, s telefonem na nočním stolku, který jí od pondělí do čtvrtka nezazvonil ani jednou. Zdravotní sestra, mladá holka jménem Petra, jí každý večer po směně na pár minut zašla za postel — ne z povinnosti, měla to už odpíchnuté — jen aby se zeptala, jak se cítí, a nalila jí čaj z termosky, kterou nosila v kapse pláště po celou směnu.
Operace dopadla dobře. Věra se probrala na JIPu s nohou obvázanou od kotníku po koleno, tam, odkud jí vzali žílu, a s myšlenkou, kterou si přinesla ještě z domova a která teď, po celém tom tichu ze strany syna, dostala ostřejší obrysy.
Byt na Kabelíkově byl psaný na ni. Radek jí ho koupil, ale smlouva, kterou tenkrát podepisovali u notáře, zněla na její jméno — bylo to kvůli daním, tenkrát to tak Radkovi poradil účetní. Věra na to skoro zapomněla, dokud jí to nepřipomněl právník, ke kterému šla týden po propuštění, s nohou ještě obvázanou a s taškou plnou lékařských zpráv.
JUDr. Kopecký měl kancelář na Palackého třídě, se skleněnými dveřmi a fíkusem, který potřeboval zalít. Poslouchal ji dvacet minut, aniž by ji přerušil, pak otevřel její složku s listem vlastnictví a řekl: "Paní Kalábová, byt je váš. Můžete s ním nakládat úplně volně. Sepíšu vám darovací smlouvu, a jakmile ji budete mít hotovou, půjdeme spolu k notáři na Wilsonovu ulici, aby ji ověřil a podal na katastr."
Věra se zeptala, co by to znamenalo, kdyby byt darovala. Ne synovi. Sousedce, která ji vozila na chemoterapii — tedy ne na chemoterapii, opravila se v duchu polekaně, na kardiologii, proboha, to slovo jí vyklouzlo jako přeslech, protože ta nemoc jí poslední měsíc brala všechny pojmy stejnou měrou a ona se toho slova sama zalekla, jako by ji strašilo něco horšího, než co doopravdy měla.
Právník jí vysvětlil, že darovací smlouva je jednoduchá věc, že do tří týdnů budou mít i zápis v katastru hotový. Věra řekla, že si to chce ještě rozmyslet. Ale v hlavě to měla už hotové, jenom potřebovala tu myšlenku nechat ještě pár dní uležet, jako těsto.
Radek se ozval až o tři týdny později, v neděli odpoledne, s dortem z cukrárny na Náměstí TGM a s omluvou, která zněla nacvičeně: "Mami, promiň, byl to blbej rok, servis mě semlel, děti byly nemocný…" Věra ho pustila dál, dala mu kafe, poslouchala.
Když dopil, řekl to, kvůli čemu vlastně přijel: že by potřeboval byt přepsat na sebe, kvůli hypotéce na nový servisní box, banka prý chce nemovitost jako záruku, a "byt je stejně jako tvůj, mami, jenom to na papíře musí být jinak".
Věra postavila hrnek na talířek, přesně doprostřed, jako by srovnávala něco, co v tu chvíli potřebovala mít pod kontrolou. Pak řekla, že byt už není volný.
Radek se zeptal co to znamená. Věra otevřela zásuvku příborníku, vytáhla tu samou papírovou složku, se kterou týden předtím seděla u JUDr. Kopeckého a pak u notáře na Wilsonově ulici, a položila ji na stůl vedle nedojedeného dortu. Uvnitř byla darovací smlouva, podle které byt od minulého úterý patřil paní Aleně Dvořákové, sousedce z třetího patra.
"Byla se mnou v nemocnici," řekla Věra. "Ty jsi mi poslal esemesku, ve které stálo, že mi držíš palce."
Radek listoval smlouvou, jako by v ní hledal chybu, nějaké procedurální okénko, kterým by se dalo prokličkovat zpátky. Nenašel nic — notář to sepsal bezvadně, katastr to potvrdil, razítko bylo suché už deset dní.
Zeptal se, jestli si uvědomuje, co udělala. Věra řekla, že si uvědomuje přesně to: že platila jedenáct let za pocit, že má rodinu, na kterou se může spolehnout, a tenhle týden si ten účet konečně zavřela.
Vstal, řekl něco o nevděku, o tom že tohle mu ještě vrátí, a odešel bez dortu, který nechal na stole s vidličkou zapíchnutou do krajíce.
O týden později zazvonila paní Dvořáková u Věřiných dveří s klíči od bytu na kroužku, s tím druhým, náhradním, který jí Věra dala hned po podpisu smlouvy — ne proto, že by se stěhovala, ale aby si ho paní Dvořáková mohla nechat "pro jistotu, kdyby se mi něco stalo". Věra ho odmítla vzít zpátky. Řekla, ať si ho nechá.
Sedly si spolu na balkon, ten stejný, na kterém Věra předtím sedávala sama a poslouchala hukot radiátorů skrz otevřené dveře, a paní Dvořáková nalila čaj ze své staré konvičky, té, kterou vozila v autě ještě ten den, kdy jely na první kontrolu. Dole na parkovišti stála červená Fabia, trochu zaprášená, s mátovým bonbonem pořád na palubní desce.
