Telefon zavibroval na kraji linky přesně ve chvíli, kdy Radka nalévala vývar do plastové dózy na zmrazení. Na displeji se objevilo jméno, které tam nikdy předtím nebylo: „Tesť Bohumil.“
Patnáct let manželství, patnáct let sváteční neděle na chalupě v Sedlčanech — a tenhle muž jí nikdy nezavolal. Ani ke svatbě, ani k narozeninám, ani tehdy, když ležela tři dny s teplotou 39 a Petr jí nosil čaj s takovou nechutí, jako by dělal laskavost. A teď, měsíc po rozvodu, kdy ani bývalý manžel, ani jeho matka Jarmila se ani jednou neozvali — zvoní tchán.
Hovor se přerušil dřív, než stihla zvednout. Radka postavila hrnec zpátky na sporák a zůstala stát uprostřed kuchyně s mobilem v ruce. Za oknem panelákového sídliště v Kutné Hoře projížděla tramvaj číslo 4, světla se mihla po stropě a zhasla. V bytě pod ní někdo pustil televizi — hlasatel avizoval večerní zprávy o zdražování elektřiny.
Co ten člověk chce? Mlčel patnáct let, mohl mlčet dál. Nikdo by si té změny ani nevšiml.
Bohumil Novotný nebyl na řeči. To je slabé slovo. Za celou dobu manželství z něj Radka slyšela možná dvacet vět, z toho polovina byla „no", „jasně" a „dobrý". Když ji Petr poprvé přivedl na chalupu seznámit se s rodiči, seděl Bohumil u zdi a leštil hadrem od oleje nějaký kovový díl z motorky. Vysoký, hubený, mírně sehnutý, s rukama zedníka — třicet let strávil na lešení a v maltě, a to byla vlastně celá jeho biografie.
Jarmila byla jeho pravý opak. Uměla mluvit za sebe, za muže, za syna i za půlku sousedů od Chomutova až po Vlašim. Prohlédla si budoucí snachu od hlavy k patě a vynesla verdikt:
— No, aspoň není hubená. Hubený ženský bejvaj nervózní.
Bohumil ani nezvedl oči od svého dílu.
Svatbu dělali u nich na chalupě. Jarmila nepustila nikoho ke sporáku — když Radka nabídla pomoc s vařením, podívala se na ni, jako by žádala o převod chalupy na svoje jméno.
— Seď, já to zvládnu sama.
Bohumil jim dal obálku. Ani nevstal, jen ji posunul po stole směrem k Radce, jako by podával slánku. Pak vyšel na dvorek. Radka ho viděla oknem, jak stojí s rukama v kapsách montérek a dívá se někam za plot, kde soused venčil ovčáka.
— Petře, řekni aspoň pár slov, — poprosila, když se začalo nalévat víno.
— Co bych říkal. Je to v pohodě. Radši si připijme.
Na páté výročí svatby přivezla Jarmila sklenici domácích okurek a postavila ji doprostřed stolu:
— Jez. Solit stejně neumíš.
Byly stejnoměrné, jako vybrané pravítkem. Radka poděkovala.
U stolu Jarmila vyprávěla o sousedce, co se rozvedla a „teď chodí sama", pak o dceři nějaké známé, co „byla chytřejší, vydržela, a nakonec se chlap usadil". Narážky padaly jedna za druhou, hlasitě, bez zábran. Když se mělo připíjet, Bohumil se svou skleničky ani nedotkl. Chvíli s ní otáčel mezi prsty, postavil ji zpátky a odešel ven.
Na stole stál plech smažených hub na másle s cibulí — Jarmilina pýcha. Neskusíš, urazí se na týden. Radka houby nesnášela od dětství, ale nikdy to nijak neřešila, jen si talíř tiše odsouvala. Ten večer talíř stál na druhém konci stolu, u Bohumila. Daleko od Radky. Tehdy si nevšimla, proč tam skončil.
O osm let později se Petr začal vracet pozdě. Nejdřív o hodinu, pak o dvě, pak se objevily jakési noční směny, které v jeho rozvrhu neexistovaly. Radka mlčela. Pracovala jako balička v distribučním centru u Kolína, celou směnu na nohou, do čtvrtého patra se vlekla po zábradlí a počítala schody.
Jednou přišel domů pozdě a v předsíni cítila cizí parfém.
— Vymýšlíš si, — zabručel, sundávaje boty. — To je z práce, uklízečka to má na sobě.
K tématu se už nevrátili.
Na nedělním obědě to Radka zkusila opatrně nadhodit Jarmile:
— Nezdá se vám, že Petr v poslední době nějak…
— Člověk je unavenej, hodně dře. Radši se koukni na sebe, přibrala jsi. Chlap chce mít doma hezkou ženskou.
Radka se schoulila. Pak se podívala přes stůl na Bohumila. Seděl na svém místě, dlouhé ruce na kolenou, obličej rozrytý vráskami. Koutkem úst se na ni na zlomek vteřiny usmál — tak rychle, že nebyla jistá, jestli se jí to nezdálo.
A pak Petr odešel. Žádná scéna, žádné vysvětlování. Sbalil tašku a řekl svým obvyklým tónem:
— Nevím. Asi to tak bude lepší pro všechny.
Odstěhoval se k jiné. Rozvod proběhl rychle a bez hádek. Až potom si Radka začala vybavovat drobnosti, které dřív nic neznamenaly.
Jednou na nedělním obědě pomáhala v kuchyni, krájela chleba, nosila talíře. Volná židle nebyla, nikdo jí nenabídl místo. Přišla po ranní směně, nohy jí hučely. Bohumil beze slova vstal, odešel do vedlejší místnosti a vrátil se se stoličkou. Postavil ji vedle ní, nepodíval se jí do očí, nic neřekl a sedl si zpátky.
Jindy po hádce Petr praštil dlaní do dřezu tak, že baterie začala téct. Za dva dny přišel Bohumil s francouzákem a těsnicí páskou. Radka mu nabídla čaj.
— Netřeba, — odpověděl krátce.
S baterií se courat čtyřicet minut. Než odešel, na chvíli se u dveří zastavil, podíval se na ni zpod hustého obočí, kývl a byl pryč.
Na posledních Vánocích před rozchodem, u Jarmily doma, byl stůl obtěžkaný jídlem. Radka seděla na kraji s prázdným talířem — hostina teprve začínala. Všichni najednou mluvili, podávali si mísy, cinkaly příbory. A najednou jí někdo položil na talíř mandarinku. Zvedla oči — Bohumil se už otočil zpátky ke stolu.
Telefon zazvonil znovu. „Tesť Bohumil." Druhý hovor za deset minut od člověka, který jí za patnáct let nikdy sám nevolal. Tentokrát to zvedla.
— Haló.
Ticho. Pak těžký dech, mírně sípavý.
— Bohumile?
Dlouhá pauza. Nakonec promluvil, hlas chraplavý, slova šla ztěžka:
— Radko… promiň, že jsem tolik let mlčel.
Jen osm slov. Radka stála s telefonem u ucha a mrkala, jako by se snažila setřást smítko z oka.
— Ta stolička tenkrát… no…
Zase odmlka. Věta zůstala nedokončená. Pak krátké pípání — hovor skončil.
Radka zůstala stát uprostřed kuchyně s rukou svěšenou k boku, mobil v ní jako by vážil kilo. Na sporáku dovařoval vývar. Za oknem projela poslední večerní tramvaj, na chvíli ozářila strop žlutým světlem a zase byla tma.
„Ta stolička tenkrát…" Co tím chtěl říct? Proč si na ni zrovna teď vzpomněl?
Sedla si ke stolu. Nohy měla najednou těžké. A paměť ji vrátila k tomu obědu — stála u sporáku po ranní směně, chodidla bolela, místo k sezení nebylo, nikdo si toho nevšiml. Kromě Bohumila. Vstal, přinesl stoličku, postavil ji vedle ní. Beze slova.
Pak si vzpomněla na tekoucí baterii. Bohumil věděl o hádce, znal svého syna a věděl, že Petr by kolem kapajícího kohoutku chodil měsíc, než by se do toho pustil. Proto přišel sám.
A mandarinka na prázdném talíři. A ta skleničky na páté výročí, které se nedotkl, jen s ní otočil v prstech a odešel na dvorek — možná už tehdy viděl to, co Radka vidět nechtěla.
A houby? Talíř vždycky stál u Bohumila, na opačném konci stolu, co nejdál od ní. Zapamatoval si, že je nemá ráda. Petr si to nikdy nezapamatoval. Jarmila si toho nikdy nevšimla. On ano.
Tichý, neohrabaný muž s rukama zedníka — rukama, co uměly spravit rozbité, podepřít vratké, utěsnit prasklé. Mluvit uměl málo. Místo slov nosil stoličky, opravoval baterie, odsouval talíř s houbami a nenápadně pokládal na talíř sladkou mandarinku.
Celých patnáct let byla Radka přesvědčená, že tchánovi na ní nezáleží. Teď pochopila, že viděl všechno.
Zavolala mu zpátky v sobotu ráno. Zvedl to na třetí zazvonění, dýchal do telefonu ten svůj sípavý dech.
— Bohumile, přijeďte v neděli na oběd. Ke mně. Uvařím tu polívku s nudlema, co míval Petr rád — no, teď už bude jenom pro nás dva.
Ticho na druhé straně trvalo tak dlouho, že si myslela, že hovor spadl.
— Přijedu, — řekl nakonec.
Přišel v neděli ve čtvrt na jednu, v montérkové bundě, s igelitkou, ve které měla sklenici medu z vlastních úlů. Sedl si ke stolu v kuchyni na Sídlišti Šipší, na tu samou židli, na kterou kdysi přinesl stoličku jí. Radka mu nalila polévku, postavila před něj talíř — bez hub, věděla to už teď sama.
— Ta stolička, — řekl najednou, dívaje se do talíře, — jsem tenkrát chtěl říct, že jsem to měl udělat dřív. Sedni si, řekni to nahlas, ne jenom přines nábytek. Ale neuměl jsem to. Nikdy jsem to neuměl.
Radka mu položila ruku na tu jeho, popraskanou, se zažraným olejem v rýhách kůže.
— Vy jste to říkal. Celou tu dobu.
Po obědě jí ukázal, co má v aktovce — nebylo to nic dramatického, jen stará fotka z jejich svatby, kde stojí na dvorku zády ke kameře, ruce v kapsách. Podal jí ji.
— Tuhle si nech ty. Já ji doma dívat nemůžu.
Od té neděle k ní jezdí každý druhý týden, opravuje, co je potřeba, přiváží med a mlčí u stolu tak, jak to dělal patnáct let — jenom teď to mlčení už neznamená lhostejnost. Petr se to dozvěděl od matky asi za měsíc, zavolal otci a ptal se, proč jezdí „za tou cizí ženskou". Bohumil mu na to prý řekl jen jednu větu a zavěsil. Jarmila se s Radkou od rozvodu nesetkala ani jednou.
