Vanilkovou svíčku koupila v Sapě, na tržnici, kde prodávají svíčky po dvaceti korunách vedle balíčků kávy. Zapálila ji, protože si pamatovala, že Radek má ten pach rád — a přesně v tu chvíli, kdy plamínek chytil knot, uslyšela za sebou jeho hlas.
„Buď se k nám nastěhuje máma, nebo se rozejdeme. Vyber si."
Petra držela konvici s kávou nad hrnkem a ruka jí ztuhla v půli pohybu. Kapka vystříkla na ubrus, roztekla se do hnědé skvrny vedle talíře s bramborákem — udělala mu ho, protože Radek tvrdil, že žádná restaurace v Ostravě neumí bramboráky jako ona. Croissanty ležely nedotčené v košíku. Byly z pekárny na Stodolní, kam jezdila tramvají přes celé město, protože tam prý byly nejlepší. Svíčky na stole ještě hořely — zapálila je před deseti minutami, když slyšela, jak vypnul sprchu v koupelně.
Jeho třicáté sedmé narozeniny.
A on položil na sváteční stůl vytištěný papír — vypadalo to jako jízdní řád autobusu — a řekl tu větu tónem, jako by mluvil o tom, co bude k obědu.
Před šesti lety to bylo jinak. Radkovi se líbilo, že Petra není jako ostatní — že má vlastní dílnu, vlastní hlavu. Vodil k nim kamarády a ukazoval jim tu místnost s pilou a hoblovkou: tady Petra pracuje, dělá nábytek na míru, podívejte se na tu komodu.
Dílna měla osmnáct metrů čtverečních. Radek jí říkal „pokoj pro hosty", i když hosté k nim chodili tak jednou za rok. Uvnitř stál malý formátovací stůl, police se vzorky dýh a velký rýsovací pult. Petra pracovala doma, brala zakázky, vařila, uklízela — fungovalo jim to.
Radkova matka, paní Hodačová, se objevovala zřídka. O svátcích sedávala v kuchyni s nepohnutou tváří a přejížděla pohledem po bytě, jako by hledala prach tam, kde žádný nebyl. Radkovi říkala tiše, ale dost nahlas, aby to Petra slyšela: „Ta tvoje umělecká nepořádnost je hezká, ale žena má být hlavně žena." Narážky na děti přicházely pravidelně. Petra tehdy jen dolévala čaj a mlčela.
Před třemi týdny prohlásili dům paní Hodačové v Přívoze za neobyvatelný — statik našel praskliny v nosné zdi. Slíbili náhradní bydlení, ale termíny se posouvaly. Matka začala Radkovi volat každý večer. Petra zachytávala útržky: „tlak", „sama", „v noci se bojím". Jednou navrhla: „Můžeme jí pomoct s nájmem, přispívat na byt." Radek se na ni tehdy podíval a neřekl nic.
A teď stál uprostřed kuchyně v teplákách, s mokrými vlasy, a mluvil, jako by to byla samozřejmost.
„Radku," Petra postavila konvici na stůl, „tahle místnost je moje dílna. Je tam moje pila, moje dřevo, moje zakázky. Tam vydělávám peníze."
„Práce je práce, ale máma je důležitější," pokrčil rameny. „Tu místnost nepotřebuješ k životu. Přestěhuj to do ložnice. Nebo na balkon."
„Na balkon? Formátovací stůl?"
„Nevím. Něco vymyslíš." Vzal croissant, ukousl, na Petru se ani nepodíval. „Mámě jsem už řekl, že se brzo přestěhuje. Nedělej scény, jo? Je to moje máma."
Něco se v Petře stáhlo do tvrdého uzlu. Nebyl to vztek. Bylo to chladnější a ostřejší — poznání, že se rozhodlo bez ní. Že se to celé dojednalo, než se o tom vůbec dozvěděla.
Ten večer seděla na podlaze dílny, kolena k bradě, a dívala se na skici na zdi. Křeslo pro pár z Poruby, co si stavěl dům. Skříň, kterou navrhla do dětského pokoje — klientka jí poslala fotku, dcerka u ní tleská rukama. Vzpomněla si na tetu Miladu, která zemřela před dvěma lety. Před smrtí jí jednou řekla, mimochodem, u nedělního oběda: „Když si včas nenastavíš hranice, lidi si o tebe budou utírat boty." Tehdy to bral jako jednu z tet iných hlášek a rychle na to zapomněla. Teď jí ta věta seděla v hlavě jako tříska, kterou nejde vytáhnout.
Vstala, šla k oknu. Dole svítily lampy na sídlišti, kolem popelnic proběhl soused se svým bíglem, co štěká na každého kolemjdoucího už osm let a nikdy nekousl. Život šel dál. V ní se něco zlomilo — beze zvuku, ale nadobro.
Druhý den přinesl Radek kartonové krabice. „Začni si stěhovat věci do ložnice," řekl a postavil krabice ke dveřím dílny. „Máma přijede za čtyři dny."
Petra seděla u pultu a dokreslovala návrh. Zvedla oči.
„Dílnu neuvolním."
Zarazil se. „Cože?"
„Řekla jsem, že ne."
Udělal krok vpřed, obličej mu zrudl. „Ty to myslíš vážně? Petro, to je moje máma! Nemá kam jít! A ty děláš cirkus kvůli místnosti?"
„Nedělám cirkus. Jenom říkám, že svou dílnu neopustím."
„Jsi sobecká." Hlas mu ztvrdl. „Normální ženská by byla ráda, že se může postarat o tchyni. Ty myslíš jenom na sebe."
Petra vstala. Stáli proti sobě a ona najednou zjistila, že necítí strach ani vinu. Jen jasno — fyzické, jako když vyjdete z přetopené místnosti na mrazivý vzduch.
„Buď se k nám máma nastěhuje," sevřel Radek pěsti, „nebo se rozejdeme. Vyber si."
Vteřina ticha. Odněkud z koupelny kapala voda do umyvadla.
„Tak se rozejdeme," řekla klidně.
Nevěřil jí. Zasmál se, pak začal křičet. Vytáhl polovinu oblečení ze skříně a nacpal ji do tašky. Dveře za sebou zabouchl tak, že se v okně roztřásly kliky.
Petra zůstala stát uprostřed dílny. Krabice ležely u prahu. Vzala jednu, odnesla ji na balkon. Pak druhou. Pak třetí.
Tu noc nespala. Seděla v křesle, které sama navrhla před třemi lety, zabalená do deky. Za oknem sídliště pomalu tichlo, v sousedních panelácích zhasínala okna jedno po druhém. Slzy jí tekly samy. Prstem si přejela po opěradle křesla, po dřevě, které sama brousila a lakovala — po drobné vrásce ve struktuře dubu, kterou nikdy nedokázala úplně vyhladit. Seděla tak dlouho, dokud jí nezačaly mrznout nohy, a pak si přitáhla deku výš a usnula s hlavou na opěradle.
Ráno přišla Jana, kamarádka z vysoké. Objala Petru, aniž by cokoli řekla, pak si vyhrnula rukávy. „Pojď, uklidíme to tady." Naskládaly Radkovy věci do tašek, vyměnily povlečení, umyly podlahu. Jana přitáhla z auta obrovskou kytici chryzantém. „Postav si je, kam chceš. Tohle je teď tvůj byt."
Petra dala květiny na parapet v dílně. Vytáhla tablet, otevřela nový soubor. Ruka se jí netřásla. Čáry šly rovně a jistě. Kreslila nové křeslo — lehké, skoro neviditelné, s vysokým opěradlem. Na balkon. Na ranní kávu o samotě.
Za týden zavolal Radek. Hlas měl unavený, smířlivý.
„Poslyš, tenkrát jsem to přehnal. Oba jsme řekli víc, než jsme mysleli. Máma může bydlet u tety Jarky. Promyslel jsem to."
Petra stála u okna s telefonem v ruce. Dole zametal domovník listí ze schodů.
„Přijdu dnes večer, promluvíme si normálně," pokračoval Radek. „Když řekneš 'promiň', všechno urovnáme."
„Nepotřebuju člověka, který místo budování rodiny dává ultimáta," řekla tiše. „Nezměním názor."
„Co to meleš? Petro, jsme spolu šest let! Chceš kvůli jedné hádce zničit všechno? Zbláznila ses?"
V jeho hlase slyšela něco, čeho si dřív nevšimla. Jistotu, že ustoupí. Že se zalekne, zmlkne a přistoupí na jeho podmínky, jako vždycky.
„Sbohem, Radku." Zavěsila. Zablokovala jeho číslo. Sedla si k pultu a pokračovala v práci na skice.
Rozvodové papíry přišly v lednu. Do dubna už Petra zapomněla, jak vypadá Radkův podpis. Nová pila přijela v květnu — italská, těžká, s digitálním nastavením. Dva chlapi z dopravní firmy ji půl hodiny protahovali dveřmi. „Neprojde to," zafuněl jeden, utíral si čelo. „Projde," odpověděl druhý. „Sundáme zárubeň."
Petra stála vedle s hrnkem kávy a usmívala se. Pila stála přesně tam, kam chtěl Radek před osmi měsíci postavit lehátko pro svou matku.
Na jaře přišla zakázka na sérii nábytku pro penzion v Beskydech. Tomáš, student střední umělecké školy, teď chodil skoro denně na praxi. Brousil nohy stolů, učil se dělat spoje bez hřebíků. „Paní Nováková, jak mám opracovat tuhle hranu?" zeptal se, skloněný nad výkresem. „Nejdřív hrubým papírem, pak jemným. Po vláknu, ne napříč."
Dílna voněla čerstvými hoblinami a lakem. Telefon zvonil bez přestání. Jednou zašla Jana na kávu, listovala v mobilu a najednou řekla: „Mimochodem, Radek se oženil. Viděla jsem to na Facebooku."
Petra pokrčila rameny a vrátila se k rozečtenému výkresu. Ta zpráva ji zajímala asi tolik jako předpověď počasí pro Brno.
Na podzim jí přišel dopis z katastru — potvrzení, že byt po vypořádání zůstává celý na jejím listu vlastnictví, žádné spoluvlastnictví, žádné dluhy vůči Radkovi. Založila ho do šanonu vedle smlouvy s penzionem, zavřela desky a postavila je do police nad rýsovacím pultem, tam, kde kdysi ležel ten vytištěný jízdní řád.
