Milada postavila na stůl dvě skleničky, do třetiny naplněné rybízovou pálenkou, a sedla si naproti sestře. Za oknem už se Brno halilo do tmy a nad Špilberkem visel nacucaný podzimní mrak.
— Takže ty jedeš do toho wellnessu sama? — zeptala se Lenka a přisunula si skleničku.
— S Lukášem. Aspoň na víkend. Jestli to teda vůbec vyjde.
— Proč by nemělo?
Milada si povzdechla a prstem obtáhla okraj tácku. — Protože maminka zase zlobí. Víš, jak to chodí. Tlak, plotýnky, nikdo jí nerozumí. Lukáš už s ní byl třikrát na pohotovosti a ani jednou jí nic nenašli.
Lenka se opřela. — No počkej. A co tchyně? Ta by nepomohla?
— Tchyně? — Milada se hořce usmála. — Tu naposledy viděla, když jsme měli zahradní grilovačku. Vytáhla jsem děti z bazénu, utřela je do sucha a poprosila paní Jitku, jestli by na ně na hodinku mrkla, než dodělám salát. Víš, co mi řekla?
— Co?
— Podívala se na mě a pronese: „To nejsou moje děti, Miládko. Já už si svoje odkroutila.“ A šla si nalít kávu.
Lenka chvíli mlčela. Pak dopila obsah skleničky jedním douškem. — Počkej. Počkej. Tohle ti řekla u tebe doma? Na tvé zahradě? U tvého grilu?
— Přesně tam, — Milada přikývla. — Ne před cizími, to ne. Jenom v kuchyni. Ale o to hůř, protože to slyšel Lukáš.
— A co on?
— Dělal, že neví. Že to tak paní Jitka nemyslela. Že jsem si to špatně vyložila. — Milada si nalila další prst pálenky. — Vyložila. Takhle mi to vyložila. Nejsou moje děti. Hotovo. Dveře zavřené. A já mám jet na víkend a nechat maminku, která má sotva dech a ještě bere prášky na srdce, samotnou s mými dvěma kluky. Protože tchyně sedí dvě ulice odtud a stříhá nehty.
— A co Lukáš? Ten s ní nemluvil?
— Prý „ať matku netahám do rodinných záležitostí“. Jako by nebyla rodina. Jako by moje máma byla rodina jenom moje, ale jeho máma že je moje taky, jen když je potřeba něco zařídit.
Lenka si povzdechla. — Takže na ten víkend…
— Nejedu. Zrušila jsem to. Sednu si tady, udělám mámě čaj a budu poslouchat, jak vedle na gauči chrápe tchyně, co si přišla pro zapomenutou sklenici od okurek.
Na druhý den zavolal Lenčin manžel. Milada seděla v kanceláři v Bohunicích, kam od devíti do pěti dělala hlavní účetní ve stavební firmě, a civěla do monitoru, kde se jí neodbytně hlásila nevyrovnaná faktura za plyn. Mobil zabzučel. Zvedla ho.
— Miládka, tady Roman. Mám na tebe vzkaz.
— Od sestry?
— Od mojí mámy.
Ztuhla. Romanova máma, paní Jitka, byla žena, která nikdy nic nezapomněla a nikdy nic nepustila. Milada měla pocit, že si píše deník pro případné soudní tahanice.
— Řekni.
— Prý jsi ji na té grilovačce ponížila. Žes ji nutila hlídat tvé kluky a že ji od té doby ignoruješ.
— Já ji ignoruju?! — Milada vyprskla smíchy tak hlasitě, že kolegyně vedle zvedla obočí. — To ona mi řekla, že to nejsou její děti. Moje máma je po infarktu, Roman. Děti má dvě ulice od vaší mámy a ona se ani neobtěžuje zavolat, že by vzala jednoho na hřiště.
— Já vím. Já ti to jenom vyřizuju. Ale spíš tě varuju. Stará je naštvaná a volala Lukášovi.
Milada polkla. — Lukášovi? Kdy?
— Včera večer. Vykládala mu, jak jsi na ni byla hrubá. Žes ji vyhodila od bazénu a že před dětmi použila sprosté slovo.
— Jaké sprosté slovo?! V životě jsem před klukama neřekla ani zatraceně!
— To já vím, Miládko. Ale Lukáš to asi neví. Zrovna byl v servisu pod autem a neměl náladu. Matka to vycítila a ještě přilila.
Milada zavřela notebook a chvíli jenom dýchala. Když znovu promluvila, hlas měla úplně tichý.
— Děkuju za varování, Romane. Jste jediní rozumní z celé té rodiny.
— Drž se. A jestli bude zle, mám v garáži skládací lehátko.
— To si pamatuju, — pousmála se. — Ale dneska asi nevyužiju.
Večer dorazil Lukáš domů později než obvykle. Byl majitelem malé autodílny v Horních Heršpicích, specializoval se na staré Škodovky a občas bral zakázky až do noci, aby stihl sezonu. Když vešel do kuchyně, Milada mu podala talíř s večeří. On si ho vzal, ale ani se neposadil. Jen stál u linky a držel ten talíř jako rekvizitu.
— Matka mi volala, — řekl.
— Vím. Mně taky. Teda ne přímo. Roman to vyřizoval.
Ukrojil si kus chleba a chvíli přežvykoval, než si dovolil vznést pointu.
— Chci, aby ses jí omluvila.
Milada si utřela ruce do utěrky a opřela se o sporák. — Za co? Za to, že jsem ji poprosila o pomoc s vlastními vnuky? Nebo za to, že jsem se pak už neprosila podruhé?
— Chci to po tobě. Kvůli klidu v rodině.
— Lukáši, nechci ten klid kupovat za cenu vlastní důstojnosti. Ona mi řekla do očí, že jí moje děti nic neříkají. Že to nejsou její. A ty po mně chceš omluvu.
— Nemyslela to tak.
— Myslela. A víš to. Akorát se ti to nehodí do toho tvého obrázku.
Lukáš položil talíř na linku. — Milado, já to neříkám proto, že si myslím, že má pravdu. Říkám to proto, že je to moje matka. A jestli se jí neomluvíš, tak to mezi náma pěkně skřípe.
— Mezi náma? Nebo mezi tebou a ní?
— Mezi náma. Chceš to slyšet natvrdo?
Cítila, jak se jí podlamuje žaludek. Kývla.
— Matka chce, aby ses omluvila na kolenou. Doslova. Že jsi ji ponížila a že musíš ukázat, že respektuješ rodinnou hierarchii.
Milada zůstala chvíli bez hnutí. Pak se uchechtla.
— Rodinnou hierarchii, říkáš. U vás v servisu se opravujou fabie podle feudálního práva, nebo to máte jenom na ženské?
— Nedělej si srandu.
— Já si srandu nedělám. Já jenom nevěřím svým uším. Ty po mně chceš, abych klekla před tvojí matkou. Doslova. A řekla jí, že se omlouvám za to, že existuju a že mám dvě děti.
Lukáš zbledl. Ale neustoupil. — Řekla, že jinak už k nám nevkročí.
— A to je trest pro mě, nebo pro ni?
— Pro mě, Milado. Já jsem mezi váma. A já už nemůžu. — Otočil se k oknu a mlčel tak dlouho, až Miladě došlo, že čeká na její odpověď.
— Já si to rozmyslím, — řekla potichu. — Ale nic neslibuju.
Druhý den po obědě, v kanceláři, kde to vonělo kávou a starým papírem, si Milada odskočila na toaletu a vytáhla telefon. Nebyl to Roman, kdo bral hovor. Byl to někdo jiný.
Večer se Lukáš vrátil z dílny špinavý od oleje a utahaný tak, že mu málem vypadly klíče z ruky. V kuchyni seděla Milada u stolu a naproti ní — jeho matka. Paní Jitka v růžové halence s broží, s vlasy naondulovanými jako na svatbu, vypadala, že právě sestoupila z piedestalu. Na stole před ní stál šálek čaje a miska s máslovými sušenkami, kterých si nikdo nevšímal.
— Á, synáček, — zahučela paní Jitka. — Pojď dál. Právě se tu domlouváme.
Lukáš si sundal montérky rovnou v předsíni a v ponožkách přešel ke stolu. — Na čem?
— Na tom, jak se věci mají, — řekla Milada klidně. — Tvoje matka mi právě zopakovala, že jestli se jí neomluvím na kolenou, už sem nikdy nevstoupí.
— Přesně tak, — přikývla paní Jitka a položila dlaň na stůl jako eso. — Dvakrát jsi mě urazila. Jednou u bazénu a podruhé mlčením. A já mám svou hrdost. Takže buď omluva na kolenou, nebo já odcházím a končím.
Lukáš se podíval na Miladu. — A ty?
Milada vstala. Pomalu, jako by jí na ramenou seděl celý ten podzimní mrak. Obešla stůl. Paní Jitka se narovnala na židli a její brož se zaleskla ve světle lustru.
— Tak já tedy… — začala Milada.
A pak si klekla. Lukáš zalapal po dechu. Jeho matka strnula s ústy pootevřenými, připravená už vychutnat tu chvíli absolutního triumfu.
Jenomže Milada se nepodívala na ni. Sklonila hlavu k Lukášovým nohám. Na jeho levé polobotce se táhlo uvolněné poutko — to kožené očko vzadu, za které se boty nazouvají —, vyvléklo se ze švu a viselo dolů jako vyplazený jazyk. Doma to nikdo neřešil, Lukáš si boty stejně sundával páčidlem. Milada ho za to poutko chytila, jemně, dvěma prsty, a zastrčila ho zpátky do švu, kam patřilo. Pak přitáhla a uhladila.
— Tohle se ti zase rozvázalo, — řekla věcně. — Podívej, úplně volné. Ještě že jsem si všimla. Moh ses o to zamotat a upadnout.
Lukáš stál nad ní jako solný sloup. Paní Jitka nejdřív nechápala, pak jí prudce ztvrdla čelist.
— Máte krásnou brož, paní Jitko, — řekla Milada, když se zvedla a oprášila si kolena. — Stříbro? Ta by slušela i vaší snaše.
A než stihla tchyně cokoli odpovědět, Milada došla ke skříňce, vytáhla klíče od škodovky a položila je před Lukáše.
— Auto je v pořádku. Natankovala jsem plnou, asi za devět set. V kufru máš tašku. Vyprané, složené, přibalila jsem ti tepláky a nabíječku.
— Jakou tašku? — vydechl.
— Na ten víkend. Pojedeš za mámou. Je v Líšni, v tom činžáku s modrou fasádou, co tam na lavičce vždycky spí ten rezavej kocour. Ve druhém patře, zvonek je rozbitý, tak klepej. Vezeš jí léky na tlak, máš je v přihrádce u řidiče. A plavky si nech doma. Pojedeš do paneláku, ne do lázní.
— Nerozumím…
— Můj wellness víkend padnul, tak aspoň ty si užiješ změnu prostředí. Mamince jsem řekla, že za mnou nikdo nepřijede. Takže až tě uvidí ve dveřích, bude to pro ni milé překvapení. Sedni si k ní, uvař jí čaj, vyslechni si, jak ji bolí kyčel, jak jí sousedka dupala, co bylo v televizi. Dva dny. Možná tři. Až si budeš jistý, že chápeš, proč jsem tě tam poslala, vrať se.
Lukáš otevřel pusu. Pak ji zase zavřel. Paní Jitka se zvedla. — To je nehorázné! Takovéhle jednání…
— Paní Jitko, — Milada se k ní obrátila a v jejím hlase se poprvé za celý večer ozvalo něco ostrého, — vy jste mi o víkendu, o který nás oba vaše vnoučata prosila už měsíc, řekla, že to nejsou vaše děti. Tady je máte. Tady je váš syn. Rodina. Teď je celá vaše. Já si na ty dva dny beru volno. Od toho, co je moje, i od toho, co je vaše.
Lukáš stál nad klíči a díval se na ně, jako by to byl artefakt z vykopávek. V hlavě mu doznívaly Miladiny věty a pomalu, velmi pomalu, se z nich skládal obraz, který se mu vůbec nelíbil. Ne ona. On. Jeho požadavek na omluvu na kolenou. Jeho matka, která si sem přišla pro představení. Jeho ticho, když měl křičet.
Vzal klíče ze stolu. Byly studené. Těžké.
— Pojedu, — řekl tiše. — Zavolám ti.
— Volej, — Milada se usmála. — Ale až večer. Dopoledne budu ve vaně. Poprvé za půl roku si v ní chci lehnout a neposlouchat přitom, jak někdo bouchá na dveře.
Paní Jitka se beze slova otočila a vyšla z bytu. Její podpatky klapaly po chodbě jako metronom, který odměřuje čas dávno zmeškané zkoušky. V domě na ulici Dvorského v Líšni bylo ticho. Jen nahoře ve druhém patře svítilo okno, kde stará dáma s unavenýma rukama zalévala na parapetu usychající pelargónii a netušila, že za hodinu jí syn přinese tašku s tepláky a stráví s ní víkend, který nikdo neplánoval.
Milada mezitím otevřela notebook a v tichu kuchyně, kde ještě před chvílí stála proti celé rodině, přihlásila se do internetového bankovnictví. Účet, ze kterého platili hypotéku — společný. Na obrazovce se zobrazil zůstatek. Myš zablikala. Klik. Příkaz k zablokování debetní karty. Důvod: ztráta důvěry ve společný rozpočet. Pak si otevřela novou záložku a objednala na víkend masáž. U Garáží, kam chodí jenom místní. Dvě stě padesát za hodinu. Zaplatila ze svého soukromého účtu.
Telefon na stole zablikal příchozí zprávou. Lenka.
„Jak to dopadlo?“
Milada se napila studeného čaje z hrnku, který tam po sobě nechala tchyně, a odepsala:
„Zavázala jsem mu tkaničku. A pak jsem ho poslala k mámě. O víkendu jdu na masáž. Místo mě.“
Odpověď přišla okamžitě. Smějící se smajlík. A pod ním jediné slovo: „Konečně.“
