Seděli jsme u nedělního oběda, v kuchyni provoněné kmínem a majoránkou. Matěj krájel maso, malá Amálka si nad talířem stavěla věž z knedlíků a já si zrovna přidávala lžíci zelí, když to matka spustila.
„Teda Katko, tobě ty porce fakt nestačí, co?“ usmála se tím svým způsobem, u kterého člověk nikdy nevěděl, jestli je to starost, nebo výsměch. „Včera jsem potkala Danu. Vypadá úplně božsky. Po dvou dětech jako proutek. Ta se sebou něco dělá, to se musí nechat.“
Dana. Manželka mého bratra Tomáše. Právnička, co zvládá kariéru, děti a ještě každej den uběhnout půlmaraton. Alespoň podle máminých hlášek. S Danou jsem nikdy problém neměla — byla fajn, nosila mi bylinky ze svý zahrádky u Brněnský přehrady, starala se. Problém byl, že pro mou matku existovaly jenom dvě dcery. Ta úžasná, úspěšná, štíhlá Dana. A pak já — ta „hodná holka, co se na vysokou teda nedostala a nějak to v životě nevyšlo“. Sanitářka na interně, nositelka velikosti čtyřicet čtyři, majitelka jedné hypotéky a matka, co ráno nestíhá.
Matějovi cuklo v koutku, ale neřekl nic. Jako vždycky. Můj muž, jinak skvělej táta a opora, měl před mou matkou jednu vadu — strach. Z jejího tónu, z jejich scén, z toho, že by se do naší domácnosti, do toho teplého zázemí ve starým činžáku na Žižkově, vlomila dusná fronta. Tak radši krájel dál.
„Dana mi říkala, že si pořídila permanentku na plavání kousek nad přehradou. Plave stylově každý ráno před prací. A přitom má fůru času na holky. To je organizace, že?“ pokračovala matka a opřela se o židli. Měla na sobě ten svůj blejskavej kostýmek z šedesátých let a tvářila se, že si jen tak povídáme.
„Mami, Katka má noční, po dvanáctce úplně jiný režim,“ ozval se konečně Matěj.
„Já jen, že se to dá. I takhle při dětech. Nemusí se člověk zanedbávat,“ dorazila mě matka větou, která sedla jako facka.
Položila jsem příbor. „Díky, mami. Já vím, že Dana je báječná. Já jsem ale já. A ten oběd teď dojím, i kdybych měla prasknout. S dovolením.“
V kuchyni ztichlo. Jen Amálka se rozzářila: „Mami, můžeš prasknout?“
Seznámili jsme se s Matějem v bufetu pod internou. Já za sebou měla noční, on přivezl pacienta z dialýzy. Srazil se nám tác s jeho termoskou, zasmáli jsme se a za měsíc jsme spolu bydleli. Matka byla nadšená — konečně chlap, a ještě k tomu záchranář. Až do chvíle, kdy zjistila, že není primář. Že máme podnájem a ne vilku v Říčanech jako Tomáš s Danou. A že já nikdy nebudu ta, co si koupí permanentku na plavání nad přehradou.
První roky našeho manželství jsem se snažila. Strašně. Když mi matka naznačila, že Dana je „taková křehká“, zhubla jsem za čtyři měsíce devět kilo. Kupovala jsem si oblečení o číslo menší, cpala se do šatů v práci, nejedla svačiny. Matka mě pochválila, že už to „vypadá k světu“, a pak ukázala Daninu fotku z dovolený v Krkonoších s poznámkou, jak vypadá skvěle v lyžařským. Nikdy to nestačilo.
Pak přišly řeči o dětech. Tomáš s Danou měli první holčičku v pětadvaceti. My s Matějem jsme čekali tři roky, než se povedla Amálka. Mezitím matka minimálně desetkrát nadhodila, jestli „není něco v nepořádku“ a že „bychom se měli poradit“. Ve skutečnosti mě nic nebylo — jen osud. A strach, že dítě bude další věc, ve který Dana zvítězí. Když se Amálka narodila, matka se rozplývala. Na dva týdny. Pak mi oznámila, že Dana čeká druhý a jak to krásně vychází.
Vrchol přišel minulý víkend na rodinném obědě u Tomáše. Matka slavila sedmdesát. Vila u lesa, zahrada s grilem, dvě třípatrový zakladače jídla na terase. Já jsem vzala nový šaty — tmavě modrý, s bílým límečkem, poctivá velikost čtyřicet čtyři. Necpala jsem se do ničeho a konečně jsem se cejtila ve svý kůži. Seděli jsme kolem stolu, Tomáš nalíval víno z Moravy a matka povstala s přípitkem.
„Děti moje, já vám děkuju. A hlavně bych chtěla říct, jak jsem šťastná, že Dana je už deset let součástí naší rodiny. Krásná, úspěšná, vzorná matka. Je prostě dokonalá. A Katka…“ obrátila se na mě s usměvem, který vypadal vlahově, ale já v něm viděla starou jiskru. „Katka je naše pracovitá duše. Sice jí to v životě moc nevyšlo, ale zkouší. A taky se jednou třeba k něčemu dopracuje. Aspoň doufám. Zdravíčko!“
Všichni zvedli sklenky. Tomáš se kousl do rtu. Dana zbledla. Matěj se podíval do stolu. A já se postavila. Vzala jsem kabelku a prošla kolem deseti lidí, kteří se tvářili, že se nic nestalo. Matka za mnou zavolala: „Katko, nebuď přecitlivělá, vždyť jsem žertovala!“
Nezastavila jsem se. Na příjezdový cestě jsem vyndala telefon a objednala si Bolt. Matěj vyběhl za mnou. „Katko, to jako fakt odjíždíš? Máma to tak nemyslela!“ Vybuchla jsem. „Matěji, už jedenáct let poslouchám, že nejsem dost dobrá. Že jsem moc velká, málo úspěšná, že nemám vilu a že jsem matka z druhé kategorie. Dneska si mě ponížila před celou rodinou. Buď s ní konečně promluvíš, nebo si najdi někoho, komu to vadit nebude. Já končím.“ Sedla jsem do auta a nechala ho stát na štěrku. Doma jsem brečela do polštáře. Jedenáct let snažení a výsledek? Stejný jako na začátku. Akorát jsem byla unavenější.
Matěj dorazil za hodinu. Sedl si vedle mě na postel a vzal mě za ruku. Byl jinej. Poprvé se mi podíval do očí a řekl: „Všechno jsem slyšel. Všechno, cos říkala. A máš pravdu. Promiň, že jsem to nechal dojít až sem.“ Druhý den zavolal matce sám. A já u toho seděla. „Mami, tohle bylo naposledy. Katka je moje žena. Miluju ji. Jestli ji ještě jednou shodíš, už k nám nechoď. A naše děti tě znát nebudou. Rozumíš?“ Matka se rozplakala, že to nemyslela zle, že to byla legrace, že jsme oba přecitlivělí. Matěj zavěsil.
Týden nato dorazila bez ohlášení, s krabičkou cukroví jako gestem smíru. „Katko, zlato, promiň. Víš, že tě mám ráda. Já jen, že se bojím, abys něco neprošvihla. Vždyť to s tebou myslím dobře.“ Objala mě. Vypadala zlomeně. Měkký člověk by podlehl. Já už měkká nebyla. Byla jsem klidná. Poprvé úplně tichá a klidná.
Pustila jsem ji dál, uvařila čaj. Sedla si u našeho stolu a zase začala. „Dana si teď zařídila novou kancelář. Prý má výhled přímo na Špilas. A koupili si s Tomášem byt v centru. To je něco, co?“ Usmála jsem se. „To je skvělý. Mimochodem, mami, já si brala novej úvazek — odcházím z interního a nastupuju do paliativní péče. Víc peněz. A našetřili jsme si na rekonstrukci. Tenhle byt už je náš. Převedla jsem ho na sebe a Matěje. Splaceno.“ Matka zkoprněla. Tohle nebyla informace, kterou čekala. Tohle byl bod, o kterým nemohla říct, že Dana to má lepší.
A pak přišla ta věta, tušila jsem ji roky: „No jo, ale s Danou se to pořád nedá srovnat, viď… Ta to dotáhla tak daleko!“ Odložila jsem hrnek. Vzala jsem mobil, otevřela aplikaci banky a ukázala jí displej. „Vidíš to číslo, mami? Tohle je náš účet. Je na něm tři sta padesát tisíc. Naše peníze. A víš, co s nima dneska udělám? Založím Amálce stavebko a zbytek pošlu na účet svý dcery. Bez tvý rady. Bez tvýho souhlasu. A bez dalšího slova o Daně.“ V tu chvíli matka otevřela pusu, ale žádný zvuk nevyšel.
Vytáhla jsem zásuvku u stolu. Pod starou účtenkou z Kauflandu tam ležela obálka. Koupní smlouva na byt. Společná. V ruce jsem měla propisku. Podepsala jsem poslední dodatek o převodu, zvedla hlavu a podívala se na ni. „Číslo popisný 467. Vršovice. Náš domov. Katastrofa podle tebe. Pro mě jediný místo, kde mě nikdo nesrovnává. A ty, mami, odejdeš a vrátíš se, až budeš schopná vidět mě. Ne Danu. Mě. Jinak si ten čaj příště vypiješ někde jinde.“ Vstala jsem, otevřela dveře do chodby a počkala. Matka se zvedla a pomalu prošla. Neřekla nic. Její lodičky klapaly po dlažbě, dokud je neztlumil výtah. Zavřela jsem a otočila klíčem. Ten zvuk byl slyšet po celým patře. V kuchyni vychladl její čaj a já ho vylila do dřezu.
