Stráně nad Bystřicí pod Hostýnem tehdy na podzim nasákly deštěm tak, že každý krok duněl, jako když šlápneš na obrovskou houbu. Markéta se brodila kapradím podél Holubického potoka a v levé ruce svírala starou vyřezávanou píšťalu. Bez píšťaly nikam nechodila — krahulec ji slyšel na první tón i z půl kilometru.
Jenže dneska nepřilétl.
Zapískala podruhé, ostřeji. Nic. Nad olšinami se převalila vrána, líně zamávala křídly a zmizela za kopcem. To ticho jí nesedělo. Krahulec se vždycky vracel do minuty, tloukl křídly těsně nad hlavou, dráždil ji tím svým chraplavým skřekem, a pak jí přistál na kožené rukavici jako by se nechumelilo. Dneska ne.
Šla dál podle potoka, až narazila na čerstvou sesuvnou rýhu — kus břehu se utrhl, asi včera, a dole v mokřadu leželo rozlámané břidlicové suťovisko promíchané s polámanými větvemi. A pod ním někdo byl.
Muž ležel napůl ponořený v bahnité vodě. Hnědá vesta s kožešinovým límcem, drahé kožené boty, na krku dalekohled s promáčknutým tubusem. Lesník, napadlo ji, nebo geodet. Levá ruka mu visela podivně zkroucená a na spánku měl černou zaschlou krev. Ale dýchal.
Markéta stála tři metry od něj a bojovala sama se sebou. Dvanáct let žila nahoře v hájence sama — jen s krahulcem, s kozou a se psem, který před čtyřmi lety pošel. S lidmi se nestýkala, ani na poštu nechodila, co potřebovala, měnila u správce za sušené houby a bylinky. Lidé jí připadali hluční, dotěrní a nebezpeční. Tenhle byl cizí.
Jenomže umíral.
Klekla si k němu a začala ho tahat z vody. Byl těžký, svalnatý chlap, ale podařilo se jí ho převrátit na záda a vytáhnout na sušší místo pod převis kořenů. Když mu rozepnula vestu, zahlédla na krku tenký kožený řemínek s přívěskem — stříbrným kolečkem rozděleným na čtyři pole. Neznámé znamení. Nikdy nic podobného neviděla, a přesto se jí při pohledu na něj sevřel žaludek, jako by to kolečko znala z jiného života.
V tu chvíli otevřel oči. Byly tmavě hnědé, skoro černé, a dívaly se skrz ni někam hodně daleko.
„Markéto," zašeptal. „Ty jsi tady."
Ztuhla. Jmenovala se Markéta, to ano, ale jak to mohl vědět? Nikdy ho neviděla.
„Odkud mě znáš?" vyjela na něj ostřeji, než chtěla.
On už zase zavřel oči, vyčerpaný, a z koutku úst mu vytekla nitka krve. Neodpověděl.
Tehdy se nad smrky konečně ozval skřek. Krahulec se snesl na větev staré borovice, přikrčil se a upřel na ležícího muže oči jako dva kusy jantaru. Markéta ten pohled znala. Její pták nikdy neměl lidi rád, ale takhle zuřivě, s peřím naježeným na krku, ještě na nikoho nehleděl.
Věděla, že dělá chybu. A přesto toho muže odtáhla domů.
***
Trvalo čtyři dny, než se probral z horečky. Jmenoval se Tomáš, byl zeměměřič z Olomouce a poslední, co si pamatoval, bylo, jak se pod ním utrhl břeh — a jak ho něco, nějaká síla, ke které se nemohl přiblížit ani ve snu, táhlo dolů, do rokle, jako by tam na něj čekala. A že se mu celý život zdává sen o ženě s jantarovýma očima, co sedí na skále a na předloktí jí sedí dravec.
„Ale ten obličej," řekl čtvrtý den, když seděl na lavici přikrytý ovčí kožešinou a pil čaj z meduňky, „ten obličej jsem nikdy neviděl. Až teď."
Markéta nelhala sama sobě: něco na něm bylo. Ne že by jí přitahoval jako muž — na to už byla roky sama a táhlo jí na pětačtyřicet — ale jeho přítomnost v ní probouzela zvláštní pocit. Jako by se jí vracely kusy života, o kterých ani nevěděla, že je ztratila.
Krahulec se od té doby, co Tomáš ležel v hájence, nepřiblížil k domu. Sedával na smrku u rokle, odkud viděl na dveře i na okno, a čekal. Markéta cítila jeho neklid jako vlastní svíravý tlak v žaludku. Každé ráno vycházela na zápraží, pískala na píšťalu a pták odpovídal jediným způsobem — krátkým, varovným skřekem. Dál ani krok.
„Co je to za ptáka?" zeptal se Tomáš pátý den, když se dokulhal ke dveřím a opřel se o veřeje. „Pořád tam sedí. Jako by nás hlídal."
„Krahulec. Je se mnou odjakživa."
„Divoký?"
Markéta zaváhala. „Ne. A vlastně… možná jo. On není ochočený. Prostě je se mnou."
Tomáš se na ni dlouze zadíval. „Ty jsi jiná, Markéto. Poznám to. Něco v tobě je."
Chtěla se otočit a odejít, ale on pokračoval:
„Mně se celý život zdá o jednom místě. Kamenný kruh v lese. Viď, že ty ho znáš."
Zastavila se. Otočila se zvolna, a v jejích očích, nazelenalých s jantarovými jiskrami, se zableskl strach.
„Odkud to víš?"
„Myslel jsem, že je to jen sen," řekl tiše. „Ale od té doby, co jsem tady, ty sny zesílily. Každou noc slyším hlas. Říká mi, že musím něco dokončit. Něco, co se nepovedlo… kdysi dávno."
Markéta sevřela okraj zástěry tak silně, až jí zbělely klouby. Znala ten kamenný kruh. Ležel v mělkém sedle mezi dvěma vrchy, asi hodinu chůze od hájenky. Nikdo tam nechodil, ani hajní, ani houbaři. Pár kamenů obrostlých lišejníkem, placatý kámen uprostřed, černá vypálená země kolem. A na jaře, kdy jí bylo deset, tam našli její rodiče. Oba mrtvé. Leželi vedle sebe jako dvě svíčky, bez jediné rány, jen s očima dokořán. A ona seděla opodál, živá a zdravá, s krahulčím mládětem v dlani.
Dodnes si to nepamatovala. Jen jí to řekl starý Polesný, než ho odvezli do léčebny, že prý ji našli, jak drží ptáče a mlčí jako němá.
Nikdy se do těch míst nevrátila. Až teď.
***
Kruh byl přesně takový, jak si ho pamatovala — a přitom úplně jiný. Osm kamenů do výšky pasu, mech na nich rezavý jako stará krev. Uprostřed placatý balvan, kolem něj země, na které nic neroste už kdovíkolik set let. Když vstoupila dovnitř, vzduch zhoustl. Ne jako před bouřkou — spíš jako by jí někdo oběma dlaněmi stiskl hlavu.
A pak se to stalo.
Vidění se na ni vyvalilo jako voda z protržené hráze. Viděla ženu — vysokou, s vlasy do půli zad, v očích ten samý jantarový oheň, jaký měl její krahulec. A před ní muž v dlouhém koženém plášti, se stříbrným kolečkem na krku — stejným, jaké viselo Tomášovi pod košilí. Muž zvedal ruce a jeho hlas, hluboký a zlý, odříkával cosi ve starém nářečí beskydských horalů. Žena křičela. Její tělo se roztrhlo jako papír — jedna půlka klesla k zemi, druhá vylétla vzhůru a proměnila se v ptáka. V dravce s jantarovýma očima.
Muž se smál. Jeho smích duněl mezi kameny. A pak se stalo něco neočekávaného — pták se vrátil, udeřil ho křídly, až muž zakolísal, a snesl se na hruď té ležící ženy. Splynul s ní. A mužův smích přešel ve výkřik. Jeho duše se vytrhla z těla jako nit z tkaniny a zůstala viset nad kruhem — neviditelná, připoutaná. Čekající.
Markéta otevřela oči. Ležela na černé zemi, tvář mokrou od slz. Nad ní se nakláněl Tomáš. Stál pevně na obou nohách, jako by nikdy nekulhal, a oči mu plály — nebyly to už ty tmavé lesákovy oči. Byly cizí. Staré. Hladové.
„Patnáct set let," řekl, a nebyl to Tomášův hlas. Zněl hlouběji, drsněji, jako zvuk trhané kůry. „Patnáct set let jsem čekal. Až zase přijdeš."
Markéta se pokusila vstát. Nešlo to. Tíha toho kruhu ji držela při zemi.
„Tys mě zabil," zašeptala. Teď už věděla. Pamatovala si smrt, rozdělení duše, tu příšernou trhlinu v sobě. „Roztrhl jsi mě napůl."
„A teď to dokončím. Spojím vás obě — tebe i tu tvou opeřenou polovinu — a pak vás obě zkrotím. Tenkrát jsem udělal chybu, ale teď už vím, jak na to."
Zvedl ruce. Kameny kolem začaly potichu hučet, jako by v nich proudila voda. Na plochém balvanu uprostřed se objevila rýha — stará, vytesaná před staletími — a začala se plnit tmavou tekutinou.
A tehdy se z nebe snesl krahulec.
Nepřiletěl dramaticky, nekřičel. Prostě se objevil. Spustil se Markétě na rameno tak lehce, že skoro necítila jeho váhu, a podíval se jí do očí. Jeho jantarové zornice hořely.
A ona pochopila.
Ten dávný mág měl pravdu v jediném: duše se dá zlomit. Ale zmýlil se v tom, že zlomenou duši lze ovládnout. Chtělo to jen — složit ji zpátky.
Nebyla k tomu potřeba žádná formule. Markéta natáhla ruku, položila dlaň krahulci na hruď, a prostě otevřela tu dveře, co v sobě zavřela jako desetiletá holka, když ztratila rodiče. Otevřela se bolesti. Otevřela se tomu, co ji přesahovalo. Řekla ano.
Zablesklo se. Ne světlem — tichem. Náhlým, absolutním tichem, ve kterém nebylo nic než její vlastní srdce. A pak ho uslyšela — druhé. Tlouklo vedle toho jejího. Krahulčí. Splynula s ním na té nejhlubší úrovni, jaká existuje. Roztržená duše se scelila.
Když vstala, nebyla to už jenom Markéta z hájenky. Oči jí svítily jantarem. A na předloktí levé ruky měla světlý pruh — obrys křídla, jakoby vepsaný pod kůži.
Muž před ní couvl. „To není možné. Tys měla být oběť!"
„Byla jsem oběť," řekla Markéta klidně. „Patnáct set let jsem byla roztržená napůl. Teď jsem znovu celá."
Zvedla ruku — tu s jizvou po suku, který si zadřela, když štípala dříví — a ukázala na něj.
„Tvoje duše visela nad tímhle kruhem patnáct set let. Hledala si hostitele, který ji sem donese. Cítila mě, jak se sem po letech blížím, a hledala cestu, jak mě k sobě přitáhnout. Utrhla ti pod nohama břeh a strčila tě do rokle, protože jsi měl na krku to znamení a tvá krev byla dost blízká té staré. Našla si Tomáše. Nevinného člověka. Ale už ho nebudeš potřebovat."
„Tys mi nemohla…" začal, ale hlas se mu zlomil.
„Můžu. Sama jsi to začala. Kruh je tvůj vlastní. Tak v něm zůstaň."
Nelikvidovala ho. Nevyhnala. Prostě jen změnila pouto — místo aby visel nad kruhem, vstoupil do něj. Kameny na okamžik zazářily, hukot zesílil, až zalehl celé sedlo, a pak náhle utichl. Plochý kámen uprostřed se rozpůlil přesně v té rýze, co se naplnila tmavou tekutinou. A z praskliny vystoupil mrazivý průvan, táhlý jako výdech. Bylo po všem.
Tomášovo tělo se zhroutilo na zem. Dýchalo — klidně, hluboce. Prázdné.
***
Seděli na kraji lesa nad rozbřeskem. Tomáš se probral před hodinou a teď držel v rukou hrnek s lipovým čajem a třásl se zimou. Nebo úlevou.
„Je to pryč," řekl pomalu. „Úplně pryč. Celý život jsem měl pocit, že ve mně někdo jiný křičí. A teď je ticho."
Markéta přikývla. Krahulec — tentokrát skutečný, z masa a peří — seděl na její rukavici a čistil si křídla. Už se Tomáše nebál. Možná proto, že už v něm necítil tu temnotu. Možná proto, že teď byla celá.
„V Olomouci máš ženu," řekla Markéta tiše. „Říkal jsi to v horečce."
Tomášovi cuklo v tváři. „Vím. Čeká mě Erika."
„Tak jeď."
„A co ty?"
Markéta pohlédla na ptáka. Ten na okamžik přestal probírat peří, otočil hlavu a podíval se jí do očí.
„Já mám svoji práci," řekla. A poprvé po dvanácti letech se usmála — ne zdvořile, ne smutně, ale opravdově. Byl to úsměv někoho, kdo našel ztracenou polovinu sebe sama a ví, že už ji nikdy neztratí.
Když Tomáš odcházel po pěšině k Bystřici, otočil se ještě jednou. Na skále nad hájenkou seděla žena, rudé podzimní slunce jí zbarvovalo vlasy do mědi a na rameni se jí rýsoval ostrý, nehybný obrys dravce. Vypadali jako jedno tělo. Jedna duše.
Kolem kamenného kruhu v sedle nechala Markéta o pár týdnů později narůst hloží — sama, hrst po hrsti, dokud pěšina k němu úplně nezarostla. Na žádný úřad nepsala, žádnou žádost nepodávala. Věděla, že by se stejně ptali, co je to za znamení na jejím náramku ze stříbrného drátu, kde se tam vzalo a proč ho nosí přesně takové, jaké měl kdysi otec — než jí to ostatně nikdo neuvěří, i kdyby jim to řekla celé.
Jednou za čas přišel dopis z Olomouce, bez adresy odesílatele, jen s razítkem katastrálního úřadu. Uvnitř nikdy nic nebylo, jen prázdný list papíru. Markéta věděla, co to znamená: že je ticho, že se nikdo nevrací, že se kruh nehne.
Skládala ty listy do plechové krabice vedle otcova stříbrného kolečka a pokaždé, když přišel další, vyšla ven, zapískala na starou vyřezávanou píšťalu a krahulec jí sedl na rukavici, jako by se nikdy nerozdělili.
