Lidi jsou pro mě pořád trochu záhada. Někteří se usmívají a přitom by do vás nejradši kopli, jiný má ksicht jako buldok a pod stolem vám tajně podstrčí kus salámu. Tahle pravda mi došla jednoho podzimního rána, kdy jsem seděl schovanej pod muchovníkem na sídlišti Pod Skalkou v Jihlavě a čekal, až ten velkej chlap donese žrádlo. Bylo krátce po rozednění, na trávě se třpytila jinovatka a v popelnicích smrděly včerejší zbytky z místní jídelny. Věděl jsem, že přijde. Chodil každý den, skoro jako by to byla jeho práce. Jenže já tenkrát ještě nevěřil lidem. Ani trochu.
Moje jméno je Bobouš. Teda aspoň tak mi začali říkat později. Dřív jsem byl jen "ten černej hajzlík od kontejnerů" a svýho času i "ten pes, co pokousal Lindě kabelku". Což byla pravda. Ale ta Linda měla kabelku, která vypadala jako krokodýl, a já tehdy hladověl už třetí den. Když po mně švihla tou svou koženou bestií, neudržel jsem se. Kousnul jsem. Ne ji, ne nohu, ale přesně ten růžek tý její kabelky. Trhnul jsem hlavou a kus koženky zůstal viset na mým zubu. Řev byl obrovskej. "Vzteklej, nebezpečnej!" křičela. Přitom vzteklej jsem byl naposledy jako štěně, když mi sebrali míček. Jenže co naděláte, dvojnožci mají svý scénáře a nás se nikdo neptá. Ten chlap, co mě pak tajně krmil, byl jinej. Poznal jsem to podle rukou. Dával mi konzervu tak opatrně, jako by pokládal vajíčko. A nikdy se nepokoušel mě chytit. Jen dřepnul, otevřel plechovku, položil ji na zem a poodešel. Čekal. To bylo to, co mě na něm fascinovalo. Čekal, až se osmělím. Žádný "ke mně", žádný mlaskání, žádný přemlouvání. Jen ticho a trpělivost.
Tehdy u muchovníku jsem ho viděl poprvý zblízka. Byl to pořízek, dobrých sto kilo živý váhy, dlaně jako lopaty. Tvář měl kulatou a takovou dětskou, přestože mu podle šedin ve vlasech táhlo na padesátku. Když naléval kočkám do misek, usmíval se širokým, ničím nepřikrášleným úsměvem, kterým se člověk usmívá na novorozeně nebo na první sněhovou vločku. Ty jeho oči nebyly zlý, to jsem poznal hned. Byl to ten typ člověka, kterýho v lepší společnosti přehlížej a na úřadech před ním zavíraj dveře dřív, než stačí promluvit. Měl pomalou řeč, zadrhával se na delších slovech a možná proto je nikdy nepoužíval. Okolí mu říkalo "ten přihlouplej". Já mu od tý chvíle říkal Velkej Přítel.
Toho rána ale přišla ta zubatá. Vysoká, kostnatá ženská s orlím nosem a igelitkou v ruce. Slyšel jsem ji dřív, než ji uviděl on. "Prokrista, zase jste tady, vy nemehlo! To se na to nemůžu dívat!" Její hlas byl ostrý jako sklo. Vymrštila se zpoza rohu a dřív, než stačil kdokoli mrknout, kopla do tý alobalový misky. Ta vyletěla do vzduchu, opsala oblouk a dopadla doprostřed křoví, kde se rozsypaly kousky kuřecích jater. Kočky vystřelily do bezpečí průduchu do sklepa. Já ztuhnul. "A tohle je ten tvůj nový kámoš?" zasyčela a ukázala na mě. "Špinavej, blešatej! Městská policie už o něm ví, neboj. Dneska to tady vyčistí. Všechny je odchytí. A tebe," udělala krok k němu, "tebe by měli zavřít do blázince, ty idiote." On stál a neříkal nic. Jeho velký tváře zčervenaly, čelo se mu zkrabatilo. Viděl jsem, jak mu ruce, ty obrovský, silný ruce, padají podél těla. Nedokázal jí odpovědět. Slova v něm narážela jedno do druhýho a dělala zmatek. Místo nadávky jen vyhrknul: "Neubližujte jim. Prosím." Neprosil za sebe. Ani slovo o sobě. Jen o nás. O toulavejch kočkách a o jednom černým psovi, kterýho sotva znal. Ta ženská se na něj podívala jako na hromádku bláta. "Táhni, debile," ucedila, otočila se na podpatku a odkráčela k lavičce, kde už čekaly dvě další starý krákory.
Nikdy nezapomenu, co udělal potom. Dřepl si ke mně, ačkoli jsem byl špinavý a páchnul jsem jako popelnice. Jeho obrovská ruka, která by mě dokázala rozmáčknout jako švába, se ke mně natáhla dlaní vzhůru. Prsty se mu lehce chvěly. Na vnitřní straně dlaně měl mozol velikosti pětikoruny. "Neboj se, pejsku," řekl tiše. "Já tě nedám." A v tu chvíli, nevím proč, možná to bylo tou únavou nebo podzimním sluncem, jsem udělal krok dopředu. Očichal jsem tu dlaň. Byla cítit potem, játrovou konzervou a něčím dalším, co nedokážu pojmenovat, co ale značilo bezpečí. Olíznul jsem ji. A on se rozplakal. Tiše, bez vzlyků. Jen mu slzy stékaly po tvářích dolů na propocenej límec montérek.
Vzal mě domů. Šli jsme sídlištěm, kolem paneláků, kde na nás lidi koukali přes záclony. Jeho matka, malá, scvrklá paní s takovejma těma šedomodrejma očima, otevřela dveře a chvíli na nás mlčky hleděla. Syn drží v náručí ušmudlanýho psa a v očích má slzy. Mohla začít křičet. Mohla zabouchnout dveře. Místo toho řekla: "Pojď dál, Martine. A nepouštěj ho na gauč, dokud ho nevykoupeš." Tak jsem poznal pani Alenu. Byla z ročníku třicet osm a její ruce se třásly víc než mně, když byla zima. Měla nemocný srdce a podle doktorů už tu neměla bejt aspoň deset let. Byla tvrdohlavá jako mezek. Když ji chtěli dát do domova důchodců, podepsala reverz a šla domů. "Já se odsud nehnu," řekla Martinovi. "A ty taky ne." A on ne. Každej den vstával ve čtyři, aby byl v pět ve skladu. Tahal bedny s ovocem a zeleninou na Malešickym tržišti. Dřel jako kůň, a když se ho někdo zeptal, kolik bere, řekl dvacet tisíc čistýho, a byl na to pyšnej. Netušil, že by za tu práci měl brát dvojnásobek. Spokojil se s málem a zbytek přinesl domů, matce. "Abys měla na prášky, mami."
Po práci se vracel na svoje místo u muchovníku. Žádný kočky už tam nebyly. Odchytová služba přijela dva dny potom, co ta baba vyhrožovala. Pracovníci je odvezli v klecích, prý do útulku. Martin ten den chyběl v práci. Stál před útulkem ve Dvorcích, dokud ho nepustili dovnitř. "Ty kočky nemaj čip, pane. Jsou divoký. Půjdou do karantény a pak…" nedopověděl veterinář. Martin nerozuměl úřední mluvě, ale vycítil, že je to špatně.
Ten večer seděl v kuchyni, hlavu v dlaních. Já mu ležel u nohou a cítil, jak se celý chvěje. Pani Alena tiše míchala polívku a najednou se zastavila. Podívala se na hodiny – bylo půl osmý. "Martine, obleč se," řekla pevným hlasem. "Vezmeš mě k notáři." Její syn se na ni nechápavě podíval. "Teď?" zeptal se. "Teď. Pan notář Pospíšil bydlí hned za rohem. Vím, že má ve středu ordinační hodiny do osmi. Pomůžeš mi sejít schody."
U notáře to trvalo hodinu a pani Alena tam nechala polovinu svýho starobního důchodu – přesně pět tisíc korun za sepsání listiny. Když se vrátili, byla tma. "Co jsi to udělala, mami?" ptal se Martin. "Napsala jsem závěť," odpověděla klidně. "Náš byt, tenhle ve čtvrtým patře, případne do výhradního vlastnictví Spolku na ochranu opuštěných zvířat v Jihlavě. Tady máš smlouvu." Martin zůstal stát s otevřenou pusou. "Ale… co já?" zeptal se. "Ty tady budeš moct bydlet do konce života, to je v tom napsaný," usmála se paní Alena. "A do konce života se taky budeš starat o ty svý čtyřnohý kamarády. Akorát ne tajně po křoví. Ale oficiálně. Jako jejich opatrovník."
Druhý den dopoledne, to si pamatuju přesně, bylo čtvrt na jedenáct a právě začínaly regionální zprávy v rádiu, zazvonil zvonek. Pani Alena otevřela. Na prahu stála ta zubatá. Její obličej byl ještě kyselejší než obvykle. V ruce držela papír – kopii závěti, kterou našla na úřední desce, protože povinnou publicitu notářský zápis má. "Co si to dovolujete, vy stará bláznivá…" začala, ale paní Alena ji nenechala domluvit. "Dobrý den, paní Horáčková," řekla ledově. "Vy jste se přišla rozloučit? Prý se stěhujete. Slyšela jsem, že váš syn koupil dům v Třebíči." Té ženský poklesla brada. "Já se nestěhuju," vykoktala. "Ale jo, nastěhujete," usmála se pani Alena. "Protože ve chvíli, kdy se z toho bytu stane útulek, a to se stane, já tu moc dlouho nebudu, tak tady bude dvacet koček a deset psů. A oni budou štěkat, smrdět a v noci výt na měsíc. A vy to budete poslouchat. Každou noc. Celý roky. Protože tenhle byt vy osobně zbořit nemůžete." Pomalu, velmi pomalu, začala svraštělou rukou zavírat dveře. Těsně předtím, než zaklaply, dodala: "A jedna rada na závěr, paní Horáčková. Příště, až budete kopat do cizí misky, vzpomeňte si na tohle. Můj Martin není žádnej blbeček. Můj Martin má srdce, který vy nikdy mít nebudete. A díky němu tenhle barák bude útulek. Teď běžte. Nemám čas."
Dveře se zavřely s tichým cvaknutím. V bytě bylo ticho. Martin stál za matkou a po tvářích mu zase tekly slzy. "Mami…" řekl tiše. "Neplač, prosím tě," řekla stará paní a otočila se. "Radši mi nalij čaj. Ten s heřmánkem. A tomu tvýmu černýmu příteli dej do misky vodu. Má sucho v tlamě, jak se celou dobu tvářil jako hlídač." Pak se sklonila ke mně. Její tenké, průsvitné prsty mě poškrábaly za uchem. "A ty," zašeptala, "ty jsi náš první klient, víš to?" Zavrtěl jsem ocasem. Nerozuměl jsem slovům, ale rozuměl jsem tónu. Byl vítězný.
Od toho dne uplynuly tři roky. Pani Alena už tady není, zemřela následující zimu. Ale byt stojí dál. V pokoji, co býval její ložnicí, jsou teď tři kočičí pelíšky. V kuchyni, kam sotva projde člověk, stojí pět misek. Dveře na balkon jsou pořád pootevřený. A Martin? Ten chodí do práce, nosí domů granule a v neděli vaří vývar. Už nepláče. Občas, když jde kolem lavičky, na který sedává paní Horáčková, se na ni podívá a kývne. Zdvořile, jako vždycky. A ona odvrací zrak. Ne proto, že by se styděla. Ale proto, že se bojí. Každý ráno, když otvírá okno, slyší štěkot. A ví, že ho bude slyšet až do smrti.
Já, Bobouš, teď spím na místě, který bylo určený pro její vnoučata. A je mi dobře.
