Starý pes ležel na balkoně paneláku v Olomouci a nechal si prohřívat vybledlou srst říjnovým sluncem. Dole na sídlišti někdo venčil jezevčíka, dvě děti se hádaly o koloběžku a z výdechu pizzerie to táhlo spáleným česnekem. Argos to všechno líně pozoroval skrz škvíru mezi květináčem s uschlou mátou a zábradlím. Bylo mu čtrnáct let a většinu z nich čekal. Teď už jen odpočíval.
Na balkon vyšla žena v teplákách, klekla si na studenou dlažbu a prsty mu zajela hluboko za ucho, přesně tam, kde to měl nejradši.
„Tak co, dědku, líbí se ti tady?“
Argosovi se líbilo. I kdyby se celý ten panelák probořil a zůstala jen tahle ruka, byl by spokojený. Čekal na ni příliš dlouho — v kotcích, v lesích, na řetězech. Všude.
Podíval se na ni. Ta tvář byla jiná než kdysi, přes nos jí přeběhlo pár pih a vlasy si stáhla do drdolu, který před patnácti lety nenosila. Ale pro psa, který celý život hledal jeden jediný pach, na tom nesešlo. Ten pach byl tady. Teď. A bylo mu úplně jedno, co bylo předtím.
—
Když si Tereza a Marek tenkrát jeli do chovatelské stanice u Brna vybrat štěně německého ovčáka, Argos okamžitě věděl, kdo jsou jeho lidi. Byl nejmenší z vrhu, ale první se vyškrábal přes sourozence a začal Tereze okusovat tkaničku. Marek se smál, Tereza si ho vzala do náruče a během pěti minut bylo rozhodnuto. Žádné papírování, žádné pochyby — prostě si ho odvezli domů.
Bydleli v domku se zahradou na kraji Šternberka. Marek s Argosem trénoval na cvičáku, Tereza s ním běhala k rybníku a večer ho pouštěla tajně na gauč, i když Marek nadával. Byla to krátká, obyčejná a dokonalá psí idyla. Trvala dva roky.
Pak se to rozpadlo. Ne najednou, spíš jako když se pomalu sype písek. Marek začal jezdit na montáže do Německa. Nejdřív na týden, pak na měsíc, pak se vrátil akorát proto, aby si sbalil zbytek věcí. Hádky, ticho, bouchání dveří. Argos ležel pod stolem a nechápal. Jednoho dne Tereza seděla na schodech s krabicí od banánů, ve které bylo pár svetrů a fén, a brečela. Argos jí olizoval slzy a nevěděl, že je to naposledy.
Odvezli ho k matce. Pak k nějakému známému na vesnici, který měl boudu a řetěz a potřeboval „hlídače na dvůr“. Chlap páchl levným pivem a motorovou naftou. Ráno hodil psovi suchý chleba, večer ho obešel obloukem. Argos seděl u boudy, civěl na cestu a čekal. Měsíc. Dva. Půl roku.
Jednou v noci se zvedl vítr a otevřel vrata. Argos prostě vyběhl. Bez přemýšlení. Za tu dobu se naučil jednu věc — že smutek je těžší než hlad.
—
Následující tři roky se potuloval mezi Přerovem a Olomoucí. Přes zimu se motal kolem nádraží, kde kolejáři občas hodili psovi zbytek párku, a spával pod vagony — bylo tam teplo od brzd. V létě mizel do lesů, lovil hraboše, vyhrabával z popelnic u kempů, co nechali turisté. Jednou ho chtěli odchytit strážníci, ale naučil se rozpoznávat bílou dodávku městské policie na sto metrů.
Postupně se k němu přidalo pár dalších psů. Jedna fenka křížence, dva voříšci odněkud z ubytovny. Vytvořili malou smečku a táhli spolu. Argos byl nepsaný vůdce — ne proto, že by byl největší, ale protože jediný dokázal bez paniky přejít silnici ve špičce a vždycky našel vodu. Na lidi si zvykl neštěkat. Štěkot znamenal pozornost, pozornost znamenala potíže.
Jenže jednou v noci, když leželi u pole za Hlušovicemi a úplněk se opíral do strniště jako reflektor, začaly feně tuhnout zadní nohy. Ráno už nevstala. Argos u ní seděl až do poledne, pak ji olíznul za uchem a odešel.
Tehdy poprvé zavyl. Dlouze, zvednutou tlamou k nebi, jako by chtěl, aby to slyšela i v tom zatraceném paneláku, kde byl naposledy s Terezou.
—
Na podzim ho našli hajní. Vysíleného, s hnisavou ránou na boku, schouleného pod posedem v chko. Odvezli ho do útulku na předměstí, kde mladá veterinářka zabojovala o jeho život. Argos přežil, ale ušetřil si emoce. Nechal se krmit, nechal se ošetřit, ale nikdy nevrtěl ocasem. Pro personál byl „ten starý Němec vzadu v kotci“. Návštěvníci útulku o něj nezavadili pohledem — kdo by si bral čtrnáctiletého psa s jizvou přes půl hřbetu a očima, ve kterých bylo napsáno „vzdal jsem to“?
A pak jednoho dne přijela.
Byla sobota, za okny mrholilo. Argos ležel na betonu a poslouchal, jak v přední části haly někdo brečí a povídá o tom, že mu utekl kocour. Pak se otevřely dveře do sektoru se starými psy. Kroky. Pach. Argos zvedl hlavu tak prudce, až mu křuplo v krku.
Nejdřív nevěřil. Pach byl stejný, ale přiškrcený něčím jiným — léky? Jiným člověkem? Parfémem? Bylo to patnáct let. Vstal. Udělal dva kroky k pletivu. Čmuchal, čmuchal, až se mu roztřásly nohy.
Zastavila se před ním. Měla prošedivělé vlasy a v ruce kabelku, ze které trčela šála. Ona ho nepoznala hned. Dívala se na tabulku: „Argos, německý ovčák, věk cca 14 let, nevhodný k dětem“. A pak si klekla. Úplně stejně jako tenkrát na schodech s tou banánovou krabicí. A zašeptala něco, co personál neslyšel, co slyšel jenom on:
„To jsi ty…“
Argos začal skákat na pletivo jako štěně. Ty zadní nohy, co sotva chodily po ránu, teď hopsaly, jako by měl v těle pružiny. Kňučel, štěkal, točil se dokola, div si nezlomil ocas. Pracovnice přiběhla s klíči, něco se vyptávala, ale Tereza jen opakovala: „Prosím vás, otevřete to, já vím, že je to on… otevřete to…“
Když závora cvakla, Argos se k ní přitiskl celým tělem. A poprvé za patnáct let zavrtěl ocasem.
—
Teď tu leželi spolu.
Na balkoně malého bytu na sídlišti. Pod nimi jezdily tramvaje, hrkotal výtah a u popelnic se hádali holubi. Argosovi bylo jedno, co je pod nimi. Tereza mu česala starou srst za uchem a dívala se někam do koruny kaštanu před domem.
„Víš… já tě hledala. Tenkrát, když jsme se rozešli, mi tě Marek nedal. Prý je to jeho pes. Ale tys byl vždycky můj.“
Argos položil tlamu na její koleno a zavřel oči. Pach byl konečně správný. Ten, co mu celou dobu chyběl — ne jídlo, ne teplo, ne bezpečí. Jen tenhle jeden pach.
V kuchyni zapípala mikrovlnka. Tereza vstala a otevřela dveře na balkon.
„Tak pojď, ohřeju ti kuře. Dostaneš to nejlepší, cos měl. Teda doufám, žes měl někdy aspoň kuře…“
Argos vstal, protáhl se — pomalu, opatrně, jak se na čtrnáctiletého pána patří — a odkráčel za ní. Ocas se mu pohupoval ze strany na stranu.
A kdyby se ten byt za hodinu propadl, jemu by to nevadilo. Protože čekání skončilo.
