Seděla jsem na nemocničním lůžku a počítala kapky ve fóliovém sáčku kapačky. Dvacet tři za minutu. Místnost páchla dezinfekcí a převařeným čajem. Vedle na nočním stolku ležel nedojedený rohlík se salámem, který mi včera přinesl Tomáš — holky nechal u sousedky, aby za mnou mohl vůbec dojet.
Telefon zazvonil přesně v půl jedenácté dopoledne.
„Haló, mami,“ zaskřehotěla jsem do sluchátka. Hlasivky mi vynechávaly už třetí den.
„Co šeptáš jak kostelní myš?“ ozvalo se z reproduktoru. Drahomíra. Má matka. „Volám už počtvrtý. To tam všichni prospíte?“
„Ležím v motolské nemocnici. Říkala jsem Tomášovi, ať ti zavolá…“
„V nemocnici!“ vyprskla. „Vymyslela sis pěknou výmluvu. A co jablka? Kdo je očesá? Máš představu, co letos urodilo? Větve se lámou! V sobotu hlásí déšť, tak ať nezdržuješ a přijedeš oba.“
Rohlík na talířku mi náhle připadal jako výsměch. Polykala jsem naprázdno.
„Mami, mám podezření na zápal plic. Dva dny jsem měla jednačtyřicet. Nemůžu nikam jet, sotva dojdu na záchod.“
Na druhém konci linky zavládlo ticho — to specifické ticho, které znám od dětství. Ticho před výbuchem.
„Takže my si tady budeme s otcem ničit záda a vy si budete hovět v posteli? No to je vrchol. Žádný zápal plic. Lenost. Obyčejná lenost. V sobotu v sedm ráno ať jste tady.“
„Mami, my jsme na tu chatu jezdili patnáct let. Každý podzim. Nikdy jsme nevynechali. Ale teď fakt nemůžu…“
Cvak. Zavěsila.
Sestra později řekla, že jsem u kapačky brečela. Nepamatuju si to.
Tomáš stál v kuchyni našeho panelákového bytu v Hostivaři a míchal krupičnou kaši pro mladší dceru. Tříletá Julie zrovna objevila, jak zábavné je rozhazovat lentilky po linu, zatímco půlroční Bětka řvala v nosítku přivázaná k jeho hrudi. Telefon na lince zazvonil.
Vzal to až na šesté zazvonění, kaše se připékala ke dnu rendlíku.
„Tomáši, proč nezvedáš telefon?!“
„Dobrý den, paní Drahomíro,“ vydechl. „Mám plné ruce. Bětka pláče, Julie…“
„Poslouchej mě,“ skočila mu do řeči. „Klára si může stonat doma. Antibiotika se dají brát i na chatě. A ty se seber a přijeď v sobotu. Sám. Jablka sama nesklidíme a deštivý týden nám úrodu zničí.“
Tomáš si promnul čelo hranou dlaně, ve které ještě držel vařečku. Lepkavá krupička mu ukápla na tričko.
„Paní Drahomíro, Klára leží pod kapačkou, nemůžu nechat dvě malé děti samotné. Ale mám návrh — přivezte vy a pan Vláďa holky k nám do bytu, pohlídáte je tady, a já sám zajedu na chatu a všechna jablka během soboty očesu. S Vaškem ze sousedství — znáte ho — bych to dal za den. Co vy na to?“
Řekl to smířlivě, skoro prosebně. Myslel, že nabízí řešení.
V telefonu se něco změnilo. Jako když v zimě mrzne parapet a sklo najednou praskne.
„Já abych hlídala tvoje děti?“ Její hlas ztvrdl na kámen. „Kdo je zplodil, ať se stará. Já mám starost o úrodu. Ne abych tu seděla s cizími haranty. Buď přijedeš v sobotu, nebo si jablka budete kupovat. Ode mě. Za tržní cenu. Patnáct korun kilo. A to jsem ještě hodná!“
Cvak.
Tomáš pak stál u okna a díval se dolů na sídliště. Na pískovišti u paneláku si hrály dvě děti. Jejich matka seděla na lavičce, popíjela kávu z termohrnku a smála se na ně. Prostá, obyčejná scéna.
Julie se mu pověsila na nohu. „Tati, kaše je studená.“
Domů jsem se vrátila za deset dní. Zhubla jsem o pět kilo, první týden jsem ještě polehávala na gauči, zatímco Tomáš pendloval mezi prací, školkou a nočním krmením. Večer, když holky usnuly, mi všechno převyprávěl.
„Patnáct korun za kilo,“ zopakovala jsem. To číslo mi uvízlo v hlavě. Méně, než stojí máslo. Ale ta slova vážila tunu.
Seděli jsme u stolu v kuchyni, před sebou hrnky s vychladlým čajem. Venku poprchávalo, po parapetu bubnovaly kapky. V bytě to vonělo dětským pudrem a vyvařenými plenami.
„Víš co?“ řekla jsem. „Objednáme jablka z farmy v Sadech. Včera jsem koukala na jejich stránky. Dovezou bedýnku až ke dveřím. Dvanáct korun kilo. Bio kvalita. Bez házení vidlema do žebřiňáku a bez poslouchání, jak jsme neschopní.“
Druhý den matka zavolala znovu. Nezeptala se, jestli už chodím. Nezeptala se na vnučky. Skočila rovnou k věci.
„Tak co, dohodli jste se? Bedna jabek vás vyjde na osm set. Za křížaly přirážka.“
„Mami,“ řekla jsem. A poprvé v životě se mi při tom netřásl hlas, „my si jablka objednali odjinud. Dovezou nám je ve středu. A vyšlo to o tři stovky levnějc než ta tvoje ,nabídka‘. Včetně dopravy. Příští rok už k vám na sklizeň jezdit nebudeme. Hotovo.“
V sluchátku nastalo ticho. Vteřina. Dvě. Pět.
„Ty… ty se mnou takhle mluvíš? Po všem, co jsem pro tebe obětovala?!“
„Mami, obětovala jsi hlavně nás. Patnáct let. Každý víkend. Každou dovolenou. Už dost. Nemám sílu se hádat. Měj se hezky.“
Zavěsila jsem první.
Ruka se mi třásla, ale usmívala jsem se. Tomáš seděl naproti, Julie mu spala na klíně. Mrkl na mě.
„Konečně,“ zašeptal.
Jaro přišlo časně. V sadech kvetly třešně a vzduch voněl vlhkou hlínou. Zkusila jsem to ještě jednou — z pocitu povinnosti, nebo spíš ze setrvačnosti starého vychování. Zvedla jsem telefon a vytočila známé číslo.
„Mami, nechceš to zkusit znovu? Od základu? Bez výčitek? My bychom přijeli na návštěvu…“
„Nemám zájem,“ odsekla. „Našla jsem si pomoc. Normální lidi. Sousedovic kluk se nabídl. Vy si žijte, jak umíte. A nevolej mi. Jste pro mě mrtví.“
Cvak.
Ten zvuk už mi nijak neublížil. Bylo to, jako byste čekali ránu kladivem a místo toho přišlo píchnutí špendlíkem. Zvykla jsem si.
Pět let uběhlo jako voda. Tomáš se vypracoval — z pozice skladníka v logistické firmě se stal vedoucím celé distribuční pobočky v Říčanech. Já rozjela e-shop s autorskou dětskou módou, šila jsem do noci u jídelního stolu a o víkendech fotila zboží na zahradě. Panelákový byt jsme prodali, koupili pozemek za městem a postavili na něm prostorný dřevěný dům s terasou, ze které je výhled na brdské lesy. Za domem jsme vysadili pár ovocných stromků — tři jabloně, jednu hrušeň — žádná dřina, jen radost.
O matce jsem slyšela útržky od vzdálené tety z Jihlavy. Prý se rozhádala i s tím sousedovic klukem — nezaplatila mu domluvenou částku, tak jí naštvaně práskl dveřmi. Pak zkusila inzerát v místních novinách, ale pověst o „té paní z chaty nahoře za vsí“ se rychle rozkřikla. Nikdo k ní na brigádu nechtěl. Jablka pak údajně dva roky shnila na zemi.
Letos v srpnu — bylo dusné odpoledne, z rádia na terase hrály staré šlágry — zarachotila branka. Vyšla jsem před dům. Po nové dlažbě, kolem záhonu s levandulí, kráčela žena. Starší, shrbená, s ostře rýsovanými vráskami kolem rtů. Poznala jsem ji okamžitě, i když se scvrkla. Jako jablko, které leží na půdě přes zimu.
Drahomíra.
Bez pozvání prošla brankou a rozhlédla se po zahradě — po pergole porostlé vinnou révou, po zaparkovaném autě pod přístřeškem, po dětské houpačce u jabloně.
„Koukám, že se máte,“ pronesla místo pozdravu. „Takhle se rozšoupnout. A matka ať si žije v paneláku jako socka. Že se nestydíš.“
Stála jsem na schodku terasy. Ruce založené na prsou.
„Proč jsi přijela?“
„Proč? Protože jsem matka!“ vyjela. „Doma mi neteče voda v koupelně, topení zlobí, na podzim tam umrznu. Tady máte místa dost. Pokoj v podkroví, okna na východ — ten beru. Nastěhuju se k vám. A peníze na opravu střechy na chatě mi dáte taky. V zimě tam zatékalo. Taky mi Tomáš opraví auto — stojí mi před barákem už dva roky, nejde nastartovat. No, tak co stojíš? Zajeď mi koupit novou peřinu, starou jsem vyhodila.“
Zhluboka jsem vydechla. Vzduch voněl posečenou trávou a letním deštěm, který se blížil od západu. Někde za lesem zahřmělo.
„Mami,“ řekla jsem.
Ne křikem. Ne výčitkou. Prostě konstatování faktu. Jako když se řekne, že zítra bude úterý.
„U nás bydlet nebudeš. Ani dnes, ani nikdy. Opravu si zaplať sama — nebo prodej chatu. Je to tvůj majetek, tvoje odpovědnost. Dveře jsou támhle.“
Ukázala jsem bradou k brance. Za mnou vyšel na terasu Tomáš. Nic neříkal. Jen si stoupl vedle mě a položil mi dlaň na rameno.
Matka zbrunátněla. Otevřela pusu. Zavřela. Pak udělala krok ke mně a v té chvíli zakopla o okraj dlažby — možná naschvál, možná ne. Chytla se zahradního stolku, shodila při tom květináč s tymiánem, který se rozbil o zem.
„Já tě vydědím!“ zaječela. „Všechno! Do poslední kačky!“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
A bylo mi úplně jedno, jestli to myslí vážně.
Drahomíra se otočila a vyrazila k brance. Její stará pletená kabelka se jí houpala na předloktí. U branky se zastavila a zadívala se na naše auto pod přístřeškem. Pak se sehnula, zvedla ze štěrku větší kámen.
„Mami, nedělej to,“ řekla jsem.
Hodila ho. Zasáhl zadní světlo a roztříštil kryt na kusy plastu.
„To máš za to,“ řekla, oprášila si ruce a vyšla na cestu.
Tomáš udělal krok směrem k brance, ale chytla jsem ho za zápěstí.
„Nech ji,“ řekla jsem. „Nemá smysl se s ní tahat. Světlo vyměníme zítra. Stojí to pět stovek. Její rozbitý život nestojí ani o korunu víc.“
Spravili jsme ho sami. V sobotu odpoledne. Julie mi podávala nářadí, Bětka seděla na dece a okusovala jablko z našeho stromu.
Kámen, kterým matka rozbila světlo, ležel ještě týden pod tújí u plotu. Pak jsem ho vzala a položila na kraj záhonu s bylinkami. Ať leží. Patří tam víc než ona.
