Stála jsem na odpočívadle před výtahem, v jedné ruce tašku z Billy, v druhé klíče. Roman vycházel z bytu s modrým pytlem tříděného papíru a v teplácích s vytahanými koleny. Březen, duben, květen, červen – čtyři měsíce u mě bydlel, a já si zvykla. Slušný, tichý kluk, nádobí po sobě umýval dřív, než jsem stihla otevřít myčku.
Už byl na schodech, když se otočil a přes rameno hodil: „Paní Věro, a Ondřej vám předává těch pět tisíc? Já mu to posílám vždycky prvního, ať je to bez problémů.“
Taška mi sjela z ramene. Litrovka mléka bouchla o dlaždičky, naštěstí vydržela.
„Jakých pět tisíc?“
Roman zvedl obočí. Nežertoval – poznala jsem to podle toho, jak vytáhl mobil a začal hledat výpisy. Čtyři platby, každá pět tisíc korun, první března, první dubna, první května, první června. Do poznámky vždycky napsal: nájem – pokoj. A dole příjemce: Ondřej Svoboda. Můj syn.
Poděkovala jsem, sebrala tašku a vešla dovnitř. Mlíko jsem postavila na linku vedle dřezu. Sedla jsem si ke stolu a dlouho se dívala na dětskou kresbičku přilepenou magnetem na lednici. Modrý domeček s červenou střechou a klikatým komínem. Ondra ji namaloval v první třídě. Ten kluk s prsty od plastelíny a olízanýma pastelkama bral ode mě peníze. Čtyři měsíce.
Abych to všechno vysvětlila, musím se vrátit do února. Tenkrát jsem ještě vypomáhala na geriatrii v Bohunicích, ranní a odpolední, občas víkendy. Třiatřicet let praxe, a pořád to nebylo dost. V úterý večer, zrovna jsem sundávala kompresní punčochy, zazvonil mobil. Ondra.
„Mami, mám kolegu z firmy, Romana. Majitel mu prodal byt, kde byl v podnájmu, potřebuje na týden, maximálně dva, přespat. Pomůžeš?“
Neváhala jsem ani vteřinu. Malý pokoj po mém muži. Od té doby, co František před šesti lety umřel, tam byl jen regál s technickou literaturou, kterou nikdo neotevřel, a psací stůl, na němž se prášilo rychleji, než jsem stíhala utírat. Řekla jsem „ať přijede“. Protože tak to matka dělá, když syn poprosí.
Roman přijel první březnovou sobotu s jednou krosnou, batohem a papírovou krabicí od banánů plnou věcí. Třiatřicet let, klidný hlas, podání ruky pevný, ale ne přehnaně. Hned řekl „budu vám říkat paní Věro, jestli můžu“. Večer ztlumil televizi dřív, než začaly zprávy. Druhý víkend se beze slova pustil do opravy kapajícího kohoutku v koupelně – vyšrouboval staré těsnění, došel do železářství na Štefánikově a vyměnil ho. Nic za to nechtěl.
Bylo mi s ním dobře. V třípokojáku, který po smrti manžela tichl a tichl, najednou někdo byl. Ráno odcházel do práce, odpoledne se vracel, občas jsem navařila večeři pro dva. Pes Miki, starý kříženec, si k němu hned našel cestu – nosil mu míček a čekal u dveří. Neptala jsem se, kdy se odstěhuje. Roman o tom taky nemluvil. Koupil si na Allegru malý noční stolek a zeptal se, jestli si ho může postavit vedle postele. Řekla jsem si, že shání byt, ale v Brně jsou ceny šílený. Ať ještě zůstane.
Ondra volal jednou za dva týdny. Krátce: „Jak se máš, mami? Roman nezlobí? A co zdraví?“ Nikdy se nezmínil o penězích. Proč taky. Byla to laskavost, ne obchod. Aspoň já si to myslela až do toho pátku na chodbě.
Po té větě – pět tisíc za pokoj – jsem seděla v kuchyni do tmy. Venku na lípě před domem řvali kosi, traktor svážel kontejnery dole ve dvoře. Spočítala jsem to: čtyři krát pět je dvacet tisíc. Můj syn vytáhl dvacet tisíc z člověka, který si myslel, že to jde mně. Z pokoje, který mu nepatřil. V bytě, který mu nepatřil.
Zavolala jsem mu až druhý den. Nechtěla jsem telefonovat večer, po emocích. Ale spát se nedalo – Miki ke mně přišel a celou noc mi ležel u nohou, jako by věděl, že něco není v pořádku. V sobotu ráno jsem si uvařila kafe a vytočila jeho číslo.
„Ahoj, mami, co je?“ zvedl to po čtvrtém zazvonění. V pozadí slyším rádio.
„Ondro, Roman ti platí pět tisíc měsíčně za ten pokoj u mě?“
Ticho. Tak hluboký, že jsem slyšela, jak na druhém konci polkl. A pak řekl něco, co jsem nečekala. „Kdo ti to řekl?“
Ne „to není pravda“. Ne „můžu to vysvětlit“. Jen „kdo ti to řekl“. Jako by problém nebylo to, co udělal, ale že jsem se to dozvěděla.
„Roman. Náhodou. Na chodbě.“
„Mami, to není tak, jak si myslíš…“
„A jak to teda je?“
Začal mluvit rychle, přeskakoval z jedné věty na druhou. Před rokem vložil úspory do firmy kamaráda, která chtěla dělat biopotraviny. Do tří měsíců krach. Aby pokryl ztrátu, půjčil si. Pak si půjčil, aby splatil první půjčku. Klasická dluhová past. Když Roman sháněl bydlení, napadlo ho účtovat mu nájem a ty peníze použít na splátky.
„Nechtěl jsem tě žádat. Věděl jsem, že bys vytáhla svoje úspory, co máš na stáří a na léky. Vzala by sis to na sebe. Jako vždycky,“ drmolil.
Měl pravdu. Přesně to bych udělala. Prodala bych auto, poslala mu všechno z účtu. Jenže to byla moje volba. Ne jeho.
„A nenapadlo tě mi to říct?“
„Styděl jsem se.“
„Styděl ses to říct mámě, ale nestyděl ses brát peníze za její byt?“
Na druhém konci zase ticho. Pak jsem se zeptala, kolik dluží. Řekl částku. Nebudu ji opakovat. Nebyly to peníze za blbosti, ale za naivitu a špatný odhad. To bolelo stejně.
Romanovi jsem nic neřekla, ale on to vycítil. Chodil po bytě málem po špičkách, přestal si pouštět televizi, a ve středu večer zaklepal na futro od kuchyně: „Paní Věro, jestli jsem něco namíchal, tak se můžu odstěhovat. Najdu si něco.“ Stál tam v ponožkách, ruce v kapsách u mikiny.
„Romane, vy jste nic nenamíchal. Vy jste mi jako jediný řekl pravdu.“
Sedl si naproti mně. Uvařila jsem čaj – dva hrnky, lipový s medem. Pili jsme ho, zatímco venku na sídlišti houkala sanitka a Miki chrápal pod stolem. Bylo to zvláštně ticho, ale ne nepříjemné. Ticho, ve kterém se nemusí mluvit.
Ondra přijel v sobotu. Bez ohlášení – zaparkoval svou stříbrnou octavii před vchodem, vyšel dva patra pěšky, zazvonil. Otevřela jsem. V ruce držel bílou krabici z cukrárny na náměstí Svobody, převázanou modrou stužkou. Uvnitř byly větrníky. Ty, co mi jako malý nosil k svátku.
„Mami, můžeme si promluvit?“
Sedli jsme si do kuchyně. Ondra mluvil tentokrát pomalu a jasně. Romanovi už poslal deset tisíc – dvě splátky. Zbylé dvě pošle do konce měsíce. Přiznal, že to celé byla hloupost, že mě podvedl a že ví, že to bolí. Neomlouval se stokrát. Řekl to jednou a pak už jen čekal.
„Nevím, jak ti mám zase věřit,“ řekla jsem.
„Já vím. Možná to potrvá. Ale nechci o tebe přijít, mami.“
Nedala jsem mu pusu na čelo jako tenkrát. Neřekla jsem „odpouštím ti“. Jen jsem přikývla. Větrníky zůstaly na stole. Když odjel, rozkrájela jsem je a půlku odnesla sousedce přes chodbu. Ať se nevyhodí.
Roman u mě bydlí dál. Platí mi přímo – tři tisíce, protože to mi přišlo fér, zbytek si dává stranou na vlastní bydlení. O víkendech hází Miki na trávníku tenisák a mává na mě, když stojím na balkóně s hrnkem kafe. Sousedka říká, že je to hodný kluk.
S Ondrou si teď voláme častěji. Opatrně, jako bychom oba našlapovali po čerstvě zamrzlém rybníce a zkoušeli, jestli led vydrží. Dluh splácí. Romanovi vrátil všechno.
Neřeknu, že jsem mu odpustila. To slovo je moc silný. Ale už o tom nepřemýšlím, než usnu. Teda většinu nocí.
A ta kresbička modrého domečku pořád visí na lednici. Občas na ni kouknu a přistihnu se, jak si říkám, že tenkrát ten kluk uměl poprosit o pomoc. Kde se to cestou ztratilo, nevím. Doufám, že ne kvůli mně.
