— Já prodal barák svých rodičů, všechny prachy šly do týhle tvý ruiny! Do smrti mi budeš líbat nohy! — zařval Karel a praštil pěstí do kuchyňské linky tak silně, až nadskočil talíř se zbytkem bramboráku.
— Do mý ruiny? — zasmála jsem se, až mi přešel mráz po zádech. — Nějak mi vynechává paměť, Karle. Žes prodal tu rozpadlou chalupu po rodičích, to si pamatuju přesně. Ale peníze z ní… kam prej zmizely? Na opravy jsi přispěl tak akorát rozmlácenou omítkou v předsíni. Zbytek jsi projel bůhví kde, jen já jsem u toho nebyla.
Po rozvodu s prvním mužem jsem si sedm let užívala, že nikomu nemusím vysvětlovat, proč je v lednici málo salámu. Dcera Terezka odjela studovat do Budějovic a já zůstala sama v domě po babičce — velkém, cihlovém, s dřevěnými trámy a starou jabloní za oknem. Když pak Tereza začala vydělávat, mohla jsem si konečně vydechnout. Práce prodavačky v Jednotě mě sice neplatila zlatem, ale na složenky a ještě trochu na knížku do spořitelny to stačilo.
— Petro, ty ses na sebe úplně vykašlala, — šťourala do mě kolegyně Dana od pokladny. — Je ti pětačtyřicet a žiješ jak jeptiška. Vidíš támhle toho chlapa od autobusové zastávky? Je rozvedenej, dře jak kůň. A kouká po tobě jak hladovej pes po výloze s uherákem.
Podívala jsem se z okna a opravdu. Karel, můj bývalý spolužák ze základky. Tehdy byl o dva roky starší, propadl dvakrát a celý třetí ročník mi tahal culíky, až jsem je jednou vzteky ustřihla kuchyňskými nůžkami. Teď stál v oprýskané bundě, v ruce igelitku s rohlíky a čuměl dovnitř. Jeho exmanželka i dvě děti dávno žily v Plzni a on se po rozvodu vrátil do rodné vsi, kde zdědil ruinou smrdící domek na kraji lesa. Chodil k nám do prodejny každý den, vždycky právě na mou směnu.
Jednou ho naše uklízečka, paní Vomáčková, málem přetáhla smetákem: „Člověče, vy sem taháte bláto jak z pole! Podlahu mi zaneřádíte, a ještě to tu smrdí naftou!“ On zrudnul, zamumlal „promiňte“ a od té doby si před vstupem vždycky otíral boty do trávy a svlékal montérky. A na podzim mě najednou čekal po šichtě. Mluvil o škole, o tom, jak mi zkazil účes, a smál se svým vlastním vtipům. Přišlo mi to skoro roztomilé.
Trvalo celý rok, než jsem ho k sobě pustila. Můj první muž, Martin, byl totiž ze začátku taky samý med a po dvou letech začal práskat dveřmi a pak i pěstí — vždycky tak, aby pod oblečením nebyly modřiny. Podruhé už jsem nečekala. Vyhodila jsem ho z mého domu. Babička mi ho odkázala, postavil ho ještě její otec, takže tam neměl nárok. Po rozvodu Martin zmizel někam na sever a já si řekla: už nikdy.
Ale Karel byl vytrvalý. Jednou večer zůstal stát na zápraží a řekl: „Petro, co se budeme scházet jak párek puberťáků. Už nám táhne na padesátku. Vezmeme se, budeme spolu normálně žít. Co ty na to?“
„To je nějaký divný, sousedi budou drbat…“ bránila jsem se.
„Nekašli na sousedy. Já to myslím vážně.“
A tak jsme se vzali. Bez věnců a bez varhan, jen na obecním úřadě. Trvala jsem na tom, že si nechám svoje rodné příjmení, to, co mi zůstalo po babičce. S Martinem jsem ho měla přepsané a trvalo mi roky, než mi ho úřednice vrátila. Karel se tvářil kysele, ale nehádal se. Nastěhoval se ke mně a svou polorozpadlou chalupu brzy prodal. Za kolik, to jsem netušila — nebyly to moje peníze, tak co bych do toho šťourala. Aspoň že se nemusel starat o děravou střechu.
Pak přišel podzim, kdy začala umírat máma. Roztrhala jsem se mezi prací a nemocnicí, mezi prášky a nekonečnými večery u její postele. Když odešla, zůstala po ní krásná udržovaná chalupa na samém konci vesnice. Nechtěla jsem ji prodávat, a tak jsem ji nabídla k pronájmu. Našla se úžasná rodina z Prahy — manželé Novákovi, platili na půl roku dopředu, udržovali zahradu a ještě mi nosili domácí vajíčka. Peníze od nich jsem posílala Tereze, která se zrovna uvrtala do hypotéky na garsonku v Budějovicích.
Jenže idyla netrvala dlouho. Do našeho domu se bez ohlášení nastěhoval Lukáš, Karlův starší syn z prvního manželství. Pětadvacetiletý chlap, sotva zvládl učňák a od té doby nedržel jedinou práci. Rozvalil se mi v obýváku, koukal na televizi a chodil do ledničky, jako by to byl jeho osobní bufet. Jeho ponožky se válely po celém domě a v koupelně po něm zůstával mokrý ručník na zemi. Když jsem ve čtvrt na dvanáct v noci našla pod gaučem talíř se zaschlým kečupem, vyletěla jsem.
— Karle, já tady nejsem bezplatná uklízečka pro tvýho dospělýho syna! Buď si po sobě začne uklízet on, nebo to budeš sbírat ty. A od zítřka jídlo pro něj platíš ze svýho!
— No tak, kvůli blbejm ponožkám hned vyvádíš… — odfrkl si.
— Žádný „no tak“! A navíc — jak dlouho tu ještě bude trčet na mým gauči?
— Nemá kam jít! Jeho máma si našla chlapa, hádaj se tam jak psi, Lukáš to tam nemůže vydržet! — začal Karel zvyšovat hlas.
— To je mi upřímně jedno. Ať se otáčí, hledá práci, pronajme si někde pokoj. Já mu k obědu přispívat nehodlám.
V tu chvíli se Karel zvedl a class="ml-4"… (wait, cannot use html). Prostě vstal, oči mu ztvrdly. A pak zahřměl tou větou — že prodal dům svých rodičů a všechny peníze dal do mého baráku, že mu dlužím do smrti. A udeřil pěstí do linky.
Dívala jsem se na něj a bylo mi, jako bych se najednou probudila uprostřed starého filmu, který už jednou skončil modřinami. „Takže ty peníze šly na opravy? A kde máme nějakou fakturu, Karle? Tenkrát, když se vyměňovala okna, jsem si na to půjčila já a ještě doteď to splácím. Tos trochu přehlédl, co? A jeho otázku, kam ve skutečnosti zmizely peníze z prodeje chalupy, radši ani nepokládám.“
Jeho reakce byla prudká. „Do toho ti nic není! Můj syn tady bude bydlet, a basta! Nebo… nebo se nastěhuje do baráku po tvý matce! Máme přece dva baráky, ne?“
„Dva baráky mám já. Ty nemáš ani jeden,“ řekla jsem chladně.
A pak ta pěst dopadla podruhé. Do stolu tak prudce, že hrnek s kafem poskočil a rozlil se po ubrusu. „Ty si, holka, neuvědomuješ, s kým mluvíš!“ zavrčel. „Dva chlapi v baráku! Bude to tak, jak řeknu! Nebo…“
Podívala jsem se mu do tváře a viděla tam stejný výraz, jaký míval Martin, než mě poprvé uhodil. „Nebo co? Příště už to nebude do stolu? Bude to do mě?“
„Jsi chytrá,“ ušklíbl se.
„Dobře. Jdu do obchodu,“ oznámila jsem a rychle si navlékla bundu. Karel si asi myslel, že letím pro chleba a deset deka uheráku pro jeho synáčka. Ale já nešla do krámu. Vyrazila jsem rovnou k matčině chalupě. V hlavě mi hučelo a v kapse jsem svírala klíče tak, až mě z nich bolely prsty.
U dveří mě přivítala nájemnice, paní Nováková, celá rozzářená. „Petruško, to je ale překvapení! Máme dneska oslavu, přijeli kluci s rodinama, pojďte dál, dáte si řízek!“
„Moc děkuju, ale já jen na skok. Musím vás varovat — kdyby sem teď přišel můj manžel a tvrdil, že se musíte vystěhovat, tak ho neposlouchejte. Tenhle dům je pořád můj a smlouvu mám s vámi. Nikam nejdete.“
Paní Nováková zbledla a polkla. „Petro… on už tady byl. Ráno, ještě než přijela rodina. Procházel se po zahradě, nakukoval do oken, jako by byl tady pánem. A říkal něco o synovi, že se bude ženit a nutně potřebuje střechu nad hlavou. Že prý máme začít balit. Stalo se něco? Potřebujete pomoc?“
V tu chvíli mi v hlavě zacvaklo. „Tak on už to plánoval…“ Bylo mi, jako by mi někdo polil vnitřnosti ledovou vodou. „O to víc neodcházejte. A nebojte se, zvládnu to. Jen vás prosím, kdyby se tu znova objevil a zkoušel dělat problémy, volejte mi, nebo rovnou policii. Tady nejste sami, máte u sebe dospělé syny, kdyby náhodou…“
Paní Nováková stiskla rty a kývla. „Hned bychom ho vyprovodili, to si pište. Jen si řekněte a vynesem ho i s kuframa až na náves. Ale co vy? Někam si sedněte, jste celá bledá.“
„Ne, musím hned domů. Děkuju. A držte se.“
Zpátky jsem šla tou nejdelší možnou cestou. Kolem rybníka, kde kačeny spokojeně plavaly a vůbec netušily, že místním ženským občas hrozí pěstí. Když jsem vstoupila do dveří našeho domu, Karel se rozvaloval v křesle a zapíjel bramborák lahvovým pivem. „Z obchodu s prázdnýma rukama?“ houkl, aniž by zvedl hlavu.
„V obchodě jsem nebyla. Byla jsem v matčině chalupě. A teď si tvůj syn sbalí věci. Okamžitě. A ty taky. Oba dva vypadnete. Hned.“
Ztuhnul. „Cože? Kam bychom jako šli? Aha, tys vyrazila vyhazovat ty podnájemníky. To je dobře, to je rozumný. Takže zítra se tam může Lukáš nastěhovat. Ale dneska večer už nikam nepojedeme, co blázníš. Uvař večeři, kluk má hlad.“
Odmlčela jsem se a postavila se přesně doprostřed místnosti. „Špatně jsi to pochopil. Dneska. Teď hned. A večeře nebude. TY si balíš věci společně s ním. Odejít musíte oba.“
„Petro, vzpamatuj se! Já jsem tvůj manžel!“ zaječel, až se na lustru rozhoupaly křišťálové ověsky. „Já do týhle barabizny vrazil celý dědictví po svých rodičích!“
„Každou korunu, co jsem do tohoto domu dala já, mám na výpise z účtu. Ty nemáš ani jeden doklad. Takže teď zvedni zadek, sbal si ty svoje vytahaný tepláky a vypadni. Nebo volám státní policii, ať tě odvezou oni. Času máš pět minut.“
„Vždyť nemám kam jít! Prodali jsme náš dům!“ Jeho hlas začal znít skoro plačtivě. „Kvůli tobě jsem to udělal! Arká… Lukáši! Pojď sem! Balíme, jedeme!“ vykřikoval zmateně směrem k ložnici. Tam se ozvalo nadávání a třísknutí dveřmi. Vypotácel se z něj rozcuchaný mladík v boxerkách.
„Jedeme oba, jasně, tati? Nebo seš úplně levej, že ani tu svou bábu neukočíruješ?“ procedil skrz zuby.
Karel se rozmáchl a jednu z batůžkových tašek mrštil po synovi. „Drž hubu! To ty jsi všechno zvor…!“
Stála jsem u dveří s rukama zkříženýma na prsou a nechala je, ať se servou. Jen jsem dohlížela, aby z domu nezmizelo nic mého. Když konečně vyrazili do tmy, Karel se na prahu ještě otočil a zkusil prosebný tón: „Já jen doprovodím kluka na autobus a vrátím se. V klidu si o tom promluvíme, jo? Uvidíš, všechno bude jako dřív.“ Měl v očích slzy, ale mně už to bylo jedno.
„Ne. Tady máš konec. Sbohem.“ Zabouchla jsem dveře a otočila spodním zámkem. Horní mu byl k ničemu — od toho neměl klíč.
Bušení a řev se ozvaly asi za půl hodiny. Stál tam, mlátil pěstmi do dveří a nadával, pak začal výt něco o tom, že jsem čarodějnice a že mě dostane k soudu. Nakonec vyběhl soused odnaproti, pan Štěpánek, bývalý horník, a zahřměl: „Ještě jednou sem práskneš a volám policajty! Zmiz, nebo ti pomůžu já!“ Karel na to asi nebyl zvědavý, protože ztichl a odpotácel se k silnici.
Ráno jsem ještě před rozedněním zavolala zámečníka a nechala vyměnit všechny vložky. Pak jsem jela na úřad a podala žádost o rozvod. Karel se pokusil soudit — našel si laciného advokáta a tvrdil, že do mého domu investoval statisíce. Ale neměl jediný doklad, zatímco já měla veškeré účty za materiál i práci psané na své jméno. Během jednání u okresního soudu navíc vyšlo najevo něco, co on celou dobu tajil: měl obrovský dluh na výživném vůči své první ženě. Hrozilo mu vězení, a tak peníze z prodeje své chatrče okamžitě poslal exekutorovi. Na žádný „můj“ dům nezbyly ani dvě koruny.
Po rozvodu ještě měsíc postával u zastávky a křičel na celou ves, že kvůli mně teď spí na ubytovně a že jsem mu vyžrala dědictví. Ale lidi se mu smáli do obličeje. Nakonec zmizel a od té doby o něm neslyšel nikdo.
Zato Tereza začala jezdit z Budějovic častěji. Ne sama — s klukem, co má čisté nehty a zdraví „dobrý den“ i ve dveřích. Za měsíc má svatbu a mně nezbývá než doufat, že za pár let bude na zahradě pod jabloní pobíhat někdo malý, komu budu péct švestkové knedlíky. A když večer sedím na lavičce a slyším, jak vedle u sousedů štěká jejich jezevčík, říkám si, že tohle ticho v domě je pořád lepší než poslouchat, jak cizí pěst dopadá na stůl.
