Jaromír vstával v šest. Ne proto, že by musel. Tělo se prostě ve tři čtvrtě probralo, ještě než zazvonil budík na nočním stolku, který stejně nikdy nenařizoval. V půl sedmé stál nad plotnou a míchal ovesnou kaši – přesně tři minuty, dokud nezhoustla tak akorát. Z kuchyňského okna viděl do dvora, kde sousedka odnaproti zrovna věšela prádlo. Ranní slunce dopadalo na žlutou fasádu činžáku a v bytě vonělo kafe z překapávače.
Od chvíle, co před čtyřmi lety pochoval Marii, držel tenhle řád ještě pevněji. Ne ze smutku. Spíš z poznání, že dokud má den pevnou kostru, má ji i on sám. V osm snídaně. V půl deváté vycházka – čtyřicet minut, pořád stejná trasa Olšanskými hřbitovy a zpátky ulicí Jana Želivského. Pak noviny, oběd ve dvanáct, odpolední spánek. Ticho. Čistota. Žádné vybočení.
Vnučka Tereza se objevila ve čtvrtek odpoledne. Opálená, hlučná, s batohem na zádech a přepravkou v ruce. Z přepravky se ozývalo funění.
„Dědo,“ vyhrkla hned ve dveřích, „to je Oříšek. Je strašně hodnej.“
Jaromír sklopil oči k přepravce. Pak na Terezu.
„Co to je?“
„Jezevčík. No, pes. Malinkej.“
„Vidím, že to není slon. Proč ho sem taháš?“
„Dědo, já neměla komu…“
„Na balkon,“ řekl. „Bude na balkoně. A hotovo.“
Tereza otevřela pusu. Pak ji zavřela. Něco v duchu převažovala.
„Dobře. Zatím na balkoně. Zatím.“
Toho slova si nikdo nevšiml. Chyba.
Oříšek byl dlouhý, hnědý, s výrazem, jako by o každém věděl něco, co ten člověk sám ještě netuší. Očichal předsíň – důkladně, centimetr po centimetru. Pak přešel do obýváku. Prozkoumal koberec, sedačku, roh u topení. Jaromír za ním našlapoval a pozoroval ho. Uprostřed pokoje se Oříšek zastavil. Zadíval se na něj – bez bázně, skoro zvědavě. A sedl si.
„Na balkon,“ zopakoval Jaromír pevně.
Nic.
„Řekl jsem: na balkon.“
Oříšek zívnul. Důkladně, s chutí.
Jaromír vykročil směrem k němu. Pes necouvl – vstal, klidně došel k sedačce a vsunul se pod ni. Jaromír stál uprostřed vlastního obýváku a zíral na sedačku. Čtyřicet let řídil dílnu ve Vysočanech, lidi poslouchali na slovo. A vždycky to fungovalo.
První dny Oříšek jenom překážel. Pak se z něj stala součást bytu. A pořád se díval. Sedl si vedle něj a sledoval ho – hlavu mírně nakloněnou, jako by poslouchal. Jednou Jaromír četl v novinách o zdražování elektřiny a prohodil nahlas, spíš pro sebe: „Hrůza.“
Oříšek krátce štěkl. Jednou.
Jaromír vzhlédl od Mladé fronty. „Souhlasíš?“
Pes se na něj podíval.
„No jo,“ řekl. „Hrůza, to teda.“
Byl to jejich první rozhovor.
Za týden zašel do zverimexu v Klimentské. Vzal ten nejlevnější granule, co Tereza přivezla. Položil je do košíku. Pak se podíval na vedlejší regál. Stála tam jiná značka. Dražší. Na obalu stálo: „Pro aktivní malá plemena, s jehněčím masem.“ Vzal sáček do ruky. Vrátil ho. Znova si ho vzal. Běhá jak fretka celý den, říkal si. Koupil tu dražší.
Doma postavil misku na zem. Oříšek přišel, očichal a začal žrát – bez obvyklého okounění. Jaromír ho pozoroval a cítil něco zvláštního. Žádná pýcha. Žádná radost. Prostě jen dobrý pocit z toho, že žere.
Ve středu ho v parku na Parukářce zastavil soused Vláďa – osmdesátník, vždycky s holí a vždycky s nějakou tou řečí.
„Jaromíre! Ty máš psa?“
„Od vnučky,“ odpověděl Jaromír stručně.
„Hezkej. Jezevčík?“
„Jezevčík.“
„Moje Jarka, ať jí je země lehká, po jezevčících šílela,“ řekl Vláďa a posadil se na lavičku. „Říkala, že jsou chytří. Někdy chytřejší než lidi.“
Jaromír mlčel. Sledoval Oříška, jak se systematicky prohrabává pod keřem.
„Necháš si ho?“ zeptal se Vláďa.
„Ne. Vnučka si ho v sobotu odveze.“
„Bude se ti stýskat.“
„Nic mi neschází,“ řekl Jaromír. „Doma mám pořádek.“
Řekl to pevně. Ale něco v těch slovech nesedělo. Sám to ucítil.
Oříšek přiběhl a strčil mu čumák do boty. Ruka automaticky sjela – podrbal ho za uchem. Pes přivřel oči.
Pořádek. Ticho. Čistý koberec. Čtyřicet minut chůze, jedna trasa. Všechno jako dřív.
Najednou si ten „jako dřív“ představil docela jasně. Byt v sedm ráno – tichý, nehybný. Snídaně o samotě. Noviny, se kterými není komu nadávat. Odpoledne, kdy nemá smysl vycházet do parku. Tři roky tak žil. A byl to pořádek. Jenže teď ten obraz nepřipomínal pořádek. Připomínal prázdno.
Ve čtvrtek večer si Tereza balila batoh. Oříšek seděl vedle a pozoroval ji – očividně nervózní. Jaromír stál ve dveřích a mlčel.
„Nech ho tady,“ řekl. „Já se o něj postarám.“
Ticho. Tereza se pomalu usmála. Tím zvláštním úsměvem, kterým se usmívá člověk, když něco zapadne zpátky na svoje místo.
„Dobře, dědo. Nechám.“
Oříšek štěkl. Krátce. Jako tečku za větou.
Tereza odjela v sobotu ráno. Jaromír jí sám odnesl batoh k autu, nedovolil, aby ho nesla. Objala ho u branky – pevně.
„Zavolej,“ řekla.
„Zavolám. Ty taky.“
„Já přece nevolám jen tak.“
„Dědo. Zavolej.“
Auto odjelo. Chvíli stál na místě. Vyšel do schodů. V předsíni čekal Oříšek. Jaromír si zul boty. Pověsil bundu.
„Tak jsme tu sami dva,“ řekl.
Oříšek štěkl.
„No dobrá.“
Řád zůstal. Vstávat v šest, snídaně v sedm. Procházky třikrát denně – i z toho se stal řád, jen jiný. Noviny na zemi v rohu – samozřejmost. Ráno u snídaně četl nahlas. Mezinárodní situace, zprávy z domova, občas počasí. Oříšek seděl vedle a poslouchal – vážně, s hlavou nachýlenou doprava.
Jednou večer Oříšek vylezl na sedačku a opřel se mu o nohu. Jaromír ho nechal. Když zhasl, tlapky se stáhly do klubíčka a vedle něj se rozhostilo tiché, pravidelné oddechování. Ležel a poslouchal. Ticho. Ale ne prázdno.
V sobotu dopoledne zašel do Billy pro nákup. V regálu s chlazeným zbožím sáhl po másle – tom obyčejném, ve zlatém obalu. Pak si všiml, že vedle leží jiné. O korunu dvacet dražší. Na obalu stálo „selské, z Moravy“. Postál. Vrátil první kostku. Vzal tu dražší. Doma ji rozbalil, ukrojil tlustý krajíc chleba a namazal ho. Chleba křupal. A úplně stejně křupala i kostka, kterou hodil Oříškovi pod stůl.
