Eva stála u kuchyňské linky v jejich panelákovém bytě na brněnském sídlišti Lesná a z pánve shrnovala těstoviny na talíř. Z okna bylo vidět poslední říjnové listí na javorech před panelákem a v bytě od sousedů voněly řízky. Na lince vedle plotny ležel otevřený sáček strouhaného eidamu a třetinka olomouckých tvarůžků, kterou Eva zapomněla přikrýt, takže začala cítit celou kuchyň.
Petr se svalil na židli a podíval se do talíře. Dlouze mlčel, pak nadzvedl vidličkou pár penne a znechuceně jimi zachrastil.
„Zase jenom sýr? Cos dělala celý odpoledne, já ti dávám na jídlo dost peněz, ne?“
Eva si otřela prsty do utěrky a bez jediného slova vytáhla z lednice účetní složku. Položila ji vedle Petrova talíře.
„Minulý čtvrtek sis vzal jedenáct tisíc na karbonové doplňky na superb. Dohromady to dělá tvůj půlroční rozpočet na jídlo. Takže dneska máme těstoviny s eidamem a tvarůžkovou omáčkou. Strouhala jsem je já, peníze jsi utratil ty. Dobrou chuť.“
Petr odstrčil talíř. Tvarůžky se mu roztekly po skle.
„U našich doma bylo vždycky maso. Matka chodila do práce a večer navařila tři chody. Nikdy jsem neslyšel, že by si stěžovala. Já chci žít normálně, ne jako na koleji. Jsem chlap, vydělávám, tak ať je na stole pořádný jídlo.“
Eva si odlomila kousek chleba a chvíli ho žvýkala. Byla zvyklá spolknout večeři za pět minut – pracovala jako staniční sestra na urgentním příjmu a za směnu kolikrát neobědvala vůbec. Ted ale žvýkala pomalu, jako by počítala do deseti.
„Petře, já beru pětatřicet čistýho. Ty čtyřicet. O tři tisíce míň za to, že každý den na sále tahám pacienty, co váží metrák. Můžeme se klidně střídat – jeden měsíc budeš vařit ty, jeden já. A když se ti to nelíbí, tak můžeš klidně vzít vařečku hned teď. Já si jdu lehnout, protože zítra jedu noční.“
Petr vstal, až židle zaskřípala o linoleum. Chytil ji za okraj dřezu a procedil skrz zuby:
„Tak fajn. Já od teďka na nic nesahám. Podle otce chlap nemá v kuchyni co dělat. A já jsem jeho syn, ne nějakej podpantoflák. Uvidíme, koho to dřív přestane bavit.“
Práskl dveřmi od obýváku a za chvíli už se z ložnice ozývala televize.
Tak to šlo tři týdny. Petr nedal do myčky ani jeden talíř, nádobí se kupilo, Eva vařila jen pro sebe. Atmosféra houstla, až z ní začaly rezat klíče v zámku. Každý večer seděli v jiné místnosti, každý se svým jídlem, každý se svou pravdou.
Pak přišla neděle. Petr se sbalil a bez Evy odjel do rodinného domu v Ivanovicích na Hané. Rodiče je pozvali na oběd, ale on řekl, že Eva má směnu. Lhal. Chtěl si stěžovat sám.
U stolu voněla slepičí polévka, na míse ležely zlatavé řízky a bramborový salát. Otec Karel rozkrajoval řízek s pečlivostí bývalého strojvedoucího. Matka Jana nalévala čaj do hrníčků s růžovým vzorem.
Petr spustil. Mluvil o studených večeřích, o tom, že Eva neumí vést domácnost, že mu neprojevuje úctu. Že utrácí za léky pro zvířata z útulku místo za pořádné maso. Že si nezaslouží, aby s ním jednala jako s menším partnerem.
Otec jen přikývl, zapil čajem a řekl:
„Tak já si s ní promluvím. Zvu vás oba. Příští sobotu. A teď dojez, ať to nevychladne.“
V sobotu odpoledne zaparkoval Petr před rodným domem s Evou. Ta celou cestu mlčela. V ruce třímal igelitku s lahvovkou pro tchyni, ale pod kabátem měla sevřenou pěst. Vstoupili dovnitř.
Světlo v obývacím pokoji bylo tlumené, na stole ležel ubrus s hanáckými motivy a vedle cukřenky stála stará černobílá fotografie – Karel a Jana na stavbě, oba v montérkách, drželi se za ruce.
„Pojď sem, Evo,“ řekl Karel a pokynul jí na židli. „Dostal jsem na tebe stížnost. Prý jsi líná, neumíš vařit, nerespektuješ svého muže. Chci to slyšet od tebe. Tak povídej, holka. Co se u vás děje?“
Eva polkla, ale neskrývala se. Pustila se do vyprávění stejným tichým hlasem jako tenkrát u plotny. O výplatě za výplatu, o jedenácti tisících za tuningový blatníky, o nočních směnách, o prázdné lednici a o tom, že Petr od té hádky neumyl jedinou sklenici. Že jí vadí, že se chová jako nadřízený, ne jako partner.
Petr chtěl skočit do řeči, ale otec ho zastavil zdviženou dlaní. Matka si přitáhla židli blíž k Evě a položila jí ruku na zápěstí. Neřekla nic, jen ji tak nechala.
Když Eva domluvila, Karel se otočil k synovi.
„Petře, pamatuješ si tuhle fotku?“
Strčil mu snímek pod nos. Petr zamžoural.
„To jste vy s mámou na té chatě?“
„Ne. To jsme my ve fabrice. Já dělal na dráze, tvoje matka v knihovně. Ale tenhle barák,“ zaklepal na zeď, „jsme stavěli spolu. Každý víkend, pět let. Já míchal maltu, ona nosila cihly. A pamatuješ, kdo vařil večer, když byla máma těhotná?“
Petr ztichl. Matka se poprvé usmála.
„Já,“ řekl Karel a odložil fotografii na stůl. „A nebyla to žádná ostuda. Chlap, co neumí uvařit ani ohřát polívku, není chlap. Je to budižkničemu, kterýmu rodiče službu neudělali dobře. Já jsem tě tady nechal vyrůst v domě, kde se pracovalo dohromady, a ty sis z toho vzal jen to, že máš právo sedět a čekat. Takže ti něco řeknu. Tohle,“ ukázal na Evu a na Petrovu hruď, „není tvoje matka. Je to tvoje žena. A ty jsi její muž – ne její další pacient. Takže jestli chceš, aby to manželství přežilo, půjdeš domů, omluvíš se a uděláš večeři. A dokud mě nepřesvědčíš, že umíš vytřít podlahu, tak se sem neopovažuj jezdit na obědy. Rozuměl jsi?“
Petr tam stál a tváře měl rudé jak podzimní jeřabina za oknem. Ruce mu visely podél těla a vidlička, co před chvílí držel, cinkla o talířek – nikdo nevěděl, jestli schválně, nebo mu jen povolily prsty.
Eva mlčela. Nedívala se na něj. Měla oči upřené na tu starou fotku, na Janu v montérkách.
Když odcházeli, matka podala Evě pytlík s domácími makovými koláčky a zašeptala: „Vydrž, holka. On z toho vyroste. Jen mu nedovol, aby zapomněl, kým byl jeho otec.“ A mrkla.
V autě bylo ticho. Petr nastartoval superb, motor tiše předl. Za okny se míhaly holé aleje hanáckých jabloňovek. Ani jeden z nich nepromluvil, dokud nezastavili před panelákem.
Vešli do bytu. V kuchyni pořád ležely špinavé talíře z minulého týdne a vzduch byl cítit zatuchlinou a starým olejem. Petr si sundal bundu, položil klíče na poličku a poprvé po třech týdnech došel k dřezu. Pustil horkou vodu a beze slova začal umývat nádobí. Ruce se mu drobně třásly, ale drhl talíř, jako by na něm závisel celý jeho život.
Eva se na něj chvíli dívala ze dveří. Pak si vyhrnula rukávy, vzala utěrku a začala utírat. Když vzal do ruky první čistý talíř a podával jí ho, jejich prsty se dotkly. Byl ještě mokrý, a přesto ji pálil víc než sporák. A ona konečně ucítila, že z kuchyně netáhne jen tvarůžek, ale taky teplo – poprvé po velmi dlouhé době.
