Jaromír Kratochvíl ležel v posteli a pozoroval strop. Už věděl, že je skoro poledne, a věděl taky, že Hana za chvíli nakoukne do ložnice s tím svým povzdechem. Slyšel ji cinkat nádobím v kuchyni už dobrou hodinu, ale nechtělo se mu vylézt zpod peřiny. Vůbec se mu nechtělo.
— Jardo, proboha, vždyť už bude oběd. Takhle to dál nejde.
Přesně jak čekal. Její hlava se objevila ve dveřích.
— Vždyť vstávám, ne? — zabručel a přetožil se na bok.
— Tohle říkáš každý den. A pak tam ležíš do dvou. Podívej se na sebe. Jsi v penzi tři měsíce a chováš se, jako by tě někdo odepsal.
Odepsal. To slovo mu znělo v hlavě ještě dlouho potom, co Hana odešla zpátky ke sporáku. Jaromír si povzdechl, sundal nohy z postele a bosýma nohama nahmatal bačkory. Měl za sebou třiatřicet let v liberecké automobilce, kde začínal jako řadový mechanik a vypracoval se až na vedoucího směny v lisovně. Každé ráno vstával o půl páté. Každé ráno, i v sobotu, i v neděli, když byla přesčasová směna. A teď? Teď neměl kam jít.
S kolegy z fabriky se přestal vídat hned první měsíc. Ne proto, že by nechtěli. On sám ty hovory odkládal, na zprávy neodpovídal, až to vzdali. Co by jim taky říkal? Že celé dny luští křížovky a kouká z okna na sídliště? Že jeho největším rozhodnutím dne je, jestli si dá k obědu vepřovou nebo kuřecí polévku?
— Tak co, Jardo? Kam dneska vyrazíme? — zeptala se Hana, když před něj položila talíř s vývarem.
Jaromír se na ni podíval, jako by se ho zeptala na cestu na Měsíc. Vyrazíme? Kam by proboha vyrážel? Do Kauflandu pro rohlíky? Na lavičku před dům pozorovat holuby?
— Nikam se mi nechce.
— A co Ještěd? Nebe je dneska úplně vymetený. Vyjedeme lanovkou, dýchneš čerstvého vzduchu…
— Hanko, nech toho. Žádný Ještěd. Žádný čerstvý vzduch. Já chci mít klid.
Jeho žena si povzdechla, ale už nic neřekla. Znala ho moc dobře. Jaromír byl paličák a čím víc na něj tlačila, tím hlouběji se zavrtával do své ulity. Jenže ona taky věděla, že takhle to nemůže pokračovat donekonečna. A měla tajný plán.
Tereza s Jakubem přijeli v sobotu dopoledne. Jaromír otevřel dveře a první, co uviděl, nebyla dcera ani zeť. Byl to malý hnědý uzlíček s obrovskýma ušima a dlouhým čumákem, který na něj hleděl z Tereziny náruče.
— Tak nazdar, tati! — usmála se Tereza a vklouzla dovnitř.
— Nazdar… Co to je?
— To je Arnošt.
— Kdo?
— Arnošt, jezevčík. Jsou mu dva roky. Našli jsme ho loni v útulku v Jablonci.
Jaromír si toho psa prohlížel s nedůvěrou. Jezevčík mu ten pohled oplácel stejně zkoumavě, ale na rozdíl od něj přitom zběsile vrtěl ocasem. Zbytek těla se mu při tom komicky kolébal ze strany na stranu.
— Proč ho sem taháte? — zeptal se ostražitě.
— Tati, my s Kubou jedeme na rok do Kodaně. Dostal jsem místo v architektonickém studiu, Tereza si tam našla práci v galerii, je to obrovská šance pro oba — vysvětloval Jakub, zatímco pokládal na zem v předsíni dvě velké tašky. — Jenže v prvních měsících budeme bydlet ve sdíleném bytě, žádná zvířata tam nesmí. Napadlo nás…
— Ne. — Jaromír zavrtěl hlavou dřív, než mohl kdokoliv dokončit větu.
— Tati…
— Řekl jsem ne. Já se o žádného psa starat nebudu. Nemám na to věk, náladu, ani sílu. Promiňte, ale to jste si měli rozmyslet dřív, než jste si ho pořizovali.
Otočil se a odešel do obýváku. Sedl si do křesla, zapnul televizi a dělal, že ho nic jiného nezajímá. Slyšel, jak Hana v kuchyni nalévá kávu, jak Tereza něco tiše vysvětluje, jak Jakub něco odpovídá. A slyšel taky tiché ťapkání drápků po parketách.
Otočil hlavu. Arnošt stál přesně na prahu obýváku, jednu packu zdviženou, uši nastražené. Neodvažoval se vstoupit dál, jako by chápal, že tohle území je zatím zakázané. Ale díval se. A vrtěl ocasem. Ne divoce, jen tak jemně, vyčkávavě.
— Ani na to nemysli, — zabručel Jaromír.
Jezevčík položil zdviženou packu na parkety. Neudělal krok dopředu, ale ani dozadu. Prostě tam zůstal stát a koukal. Jako by říkal: „Já počkám. Nikam nespěchám. Ale budu tady."
Když Tereza s Jakubem za dvě hodiny odjížděli, Jaromír stál v předsíni s kamennou tváří. Dcera ho objala.
— Tati, vydrž s ním pár měsíců. Je hodný, fakt. Nic nerozkouše, neštěká na sousedy, je zvyklý na byt. Jen ho musíš dvakrát denně vyvenčit a dát mu žrádlo.
— A co ty tašky? — ukázal na zavazadla, která Jakub přinesl.
— To je pro Arnošta. Granule, pelíšek, vodítko, pár hraček. Všechno jsme sepsali na papír, co a jak, najdeš to navrchu.
A pak byli pryč. Jaromír zavřel dveře, opřel se o ně čelem a v duchu nadával. Na dceru, na zetě, na celý svět. A hlavně na toho malého hnědého vetřelce, který teď seděl v předsíni na podlaze a pozoroval ho s hlavou nakloněnou na stranu, jako by se ptal: „Tak co, budeme kamarádi?"
— Nebudeme, — odpověděl mu nahlas Jaromír. — Ty jsi tady z donucení. Já taky. Takže si na nic nehraj.
První dny byly tiché. Arnošt se choval přesně tak, jak Tereza slibovala. Nic neničil, neštěkal, neotravoval. Spal v pelíšku, který mu Hana dala do rohu kuchyně, a celé hodiny jen pozoroval dění v bytě. Byl tak hodný, až to Jaromíra vytáčelo. Nemohl si na nic stěžovat.
Ale štvalo ho něco jiného. Ten pes byl prostě pořád na očích. Kamkoliv se Jaromír hnul, Arnošt zvedl hlavu a sledoval ho. Když šel na záchod, čekal přede dveřmi. Když šel do kuchyně pro pivo, cupital za ním. Když si sedl do křesla, jezevčík si lehl přesně na hranici mezi obývákem a předsíní, aby ho neztratil z dohledu.
— Co po mně pořád chceš? — vybuchl jednou večer. — Nevidíš, že tě tady nechci?
Arnošt ležel na břiše, natáhl packy dopředu, opřel si čumák o tlapky a vydechl. Vypadal, jako by se omlouval za to, že existuje.
Jaromír zmlkl. Něco se v něm hnulo, ale rychle to potlačil a šel si lehnout.
Ráno ho vzbudilo tiché kňučení. Ne u postele, ale někde z chodby. Podíval se na hodiny — bylo šest dvacet. Venku pršelo, typický podzimní déšť, co ani pořádně nepadá, ale spíš tak visí ve vzduchu a lepí se na obličej. Jaromír zaklel, přetáhl si peřinu přes hlavu a zkusil to ignorovat.
Kňučení zesílilo.
— Tak dobře, sakra, dobře!
Vstal, natáhl si tepláky a bundu, vzal to proklaté vodítko a vyšel se psem před dům. Celou dobu nadával. Na počasí, na dceru, na svůj blbej život. Arnošt mezitím spokojeně očichával každý keř, každý patník, každou louži. Byl promoklý na kost, z dlouhých uší mu kapala voda, ale vypadal naprosto šťastně. Jako by ten studený déšť byla ta nejlepší věc, co se mu dneska mohla přihodit.
Jaromír se najednou přistihl, že na něj zírá. Pes se v mokré trávě přehrabuje čumákem, vrtí ocasem a vůbec mu nevadí, že je mokrý, že je zima, že jeho pán stojí opodál s kyselým výrazem a počítá minuty do návratu domů. Prostě si užívá tuhle chvíli. Tady a teď.
— Seš nějakej divnej, víš to? — řekl Jaromír polohlasně.
Arnošt zvedl hlavu, jako by rozuměl, a otevřel tlamu v tom psím úsměvu, co jim tak krásně svítí v očích. Pak se zase vrátil k čmuchání.
Někdy během dalšího týdne se něco zlomilo. Nebo spíš něco potichu přecvaklo, aniž by si toho Jaromír všiml. Už nečekal, až procházka skončí. Začal s Arnoštem chodit dál, nejdřív na konec sídliště, pak k přehradě, pak lesem až k rozhledně na Císařském kameni. Začal si všímat, jak se mění barva listí na bukách, jak voní mokrá hlína po lijáku, jak nad přehradou poletují kachny, když se rozednívá.
A taky si začal s Arnoštem povídat.
— Hele, tady jsme včera viděli tu veverku, pamatuješ? Kde je, co myslíš? Asi se jí dneska nechce vylízat.
Jezevčík radostně zavrtěl ocasem a párkrát zaštěkal na spadlou větev. Jaromír se přistihl, že se usmívá. Poprvé po měsících.
Hana to samozřejmě zaregistrovala dřív, než on sám.
— Jardo, tys byl venku přes dvě hodiny, — řekla jednou, když se vrátili.
— No a co? Šli jsme kolem přehrady a pak mě napadlo vzít to přes Jabloneckou stezku.
— Přes Jabloneckou stezku? Tys tam nešel ani když ti bylo čtyřicet a potřeboval jsi shodit kila.
Jaromír pokrčil rameny a šel do koupelny opláchnout Arnoštovi packy od bláta. Hana za ním chvíli koukala a pak se tiše zasmála. Její muž, který ještě před měsícem trucoval pod peřinou a tvrdil, že život skončil, teď plánuje túry s jezevčíkem.
Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Tereza.
— Tati, ahoj! Jak se máte?
— Ale jo, jde to. Co Kodaň?
— Krásná. Už se pomalu zabydlujeme. Kubovi dali v práci první velkou zakázku. A jak Arnošt? Doufám, že s ním nemáš moc starostí.
Jaromír se podíval dolů. Arnošt ležel stočený v pelíšku, ale teď, když uslyšel změnu v pánově hlase, zvedl hlavu a nastražil jedno ucho.
— V pohodě. Je hodnej.
— To jsem ráda. Hele, za měsíc bychom mohli přijet. Našli jsme si vlastní byt, takže bychom si ho mohli vzít zpátky.
Ticho. Jaromír cítil, jak se mu sevřelo hrdlo.
— Tati? Slyšíš mě?
— Slyším. Za měsíc. Jo, to je fajn.
Položil telefon a dlouho seděl bez hnutí. Arnošt vstal z pelíšku, přišoural se k němu a opřel se mu čumákem o koleno. Jako by říkal: „Jsem tady."
— Za měsíc pojedeme na Ještěd, Arnošte, — řekl Jaromír tiše. — Než… než odjedeš. Musíš to tam vidět.
Během následujících týdnů podnikli výletů víc. Na Ještěd šli dvakrát. Jednou lanovkou nahoru, podruhé pěšky z Výpřeže. Prošli celý zámecký park v Lemberku, courali se po břehu Máchače, jezdili na výlety vlakem. Jaromír si pořídil malý batoh, kam dával Arnoštovi vodu a granule. V obchodě pro zvířata utrácel za pamlsky a nové hračky.
Hana to všechno pozorovala a neříkala nic. Jen se usmívala, když její muž večer usínal v křesle a na klíně mu spokojeně chrápal jezevčík.
Den odjezdu nastal. Modrá octavia zastavila před domem a z ní vystoupila Tereza s Jakubem. Jaromír je viděl z okna. Vzal Arnošta do náruče, naposledy ho podrbal za uchem a zašeptal:
— Bude se ti tam líbit. Kodaň je prý pěkná.
Když otevřel dveře, jezevčík se rozběhl k Tereze a začal kolem ní poskakovat tak divoce, že se mu málem zamotaly packy. Tereza se smála, hladila ho a mluvila na něj dánsky. Pár slov už chytla.
— Tati, tady máme ty granule, co jsi chtěl, a ještě pár hraček navíc, — řekl Jakub a položil na zem v předsíni úplně stejnou tašku jako tenkrát.
Jaromír na ni nechápavě zíral.
— Jaký granule? Proč?
Tereza se narovnala a podívala se na otce.
— Tati. My jsme přijeli, abychom se rozloučili. Ale ne s váma.
Jaromír zamrkal. Nerozuměl.
— V Kodani nám majitel bytu na poslední chvíli oznámil, že zvířata nejsou povolená. A my tě slyšeli po telefonu. Jak ti ztichl hlas, když jsem řekla, že si Arnošta odvezeme. A máma nám pak volala, že chodíš každý den na pětikilometrové procházky, plánuješ výlety, že se směješ…
— Takže…
— Takže Arnošt je tvůj, tati. Jestli ho teda chceš.
Jaromír se podíval na jezevčíka. Ten seděl uprostřed předsíně, koukal z jednoho člověka na druhého a ocas mu kmital jako kyvadlo. Jako by přesně věděl, o čem je řeč. Jako by na tuhle chvíli celou dobu čekal.
— No tak pojď sem, ty jeden ucho, — řekl Jaromír tiše.
Arnošt se rozběhl a skočil mu do náruče.
Bylo krásné květnové ráno, když Jaromír s Hanou seděli na lavičce na liberecké přehradě. Arnošt pobíhal u břehu a plašil kachny. Slunce se odráželo od hladiny a vzduch voněl rozkvetlými kaštany.
— Víš, co mi dneska došlo? — řekl Jaromír a vzal ženu za ruku.
— Co?
— Já jsem se celej život hnal za něčím, co jsem považoval za důležitý. Směna, přesčasy, termíny. Když to skončilo, myslel jsem, že skončil i můj život. Ale vono to bylo naopak.
Hana ho pozorovala.
— Začal jsem žít teprve tehdy, když jsem se naučil zastavit. Když jsem se naučil koukat na veverky a na mraky a na to, jak se leskne mokrej asfalt po dešti. A to všechno mě naučil tenhle malej prevít s krátkejma nohama.
Pískl na Arnošta. Jezevčík okamžitě otočil hlavu a rozběhl se k nim. S funěním vyskočil Jaromírovi na klín a začal mu olizovat tvář.
— Tak co, kapitáne? — zasmál se Jaromír. — Půjdeme domů? Nebo to ještě protáhneme kolem lesa?
Arnošt zaštěkal. Pro les, jasně že pro les.
— Tak jo, jdeme.
Vstal, zapnul vodítko a vykročil po cestě. Slunce mu svítilo do zad a malý jezevčík pelášil před ním s nosem u země, připravený objevovat svět. Pro oba to bylo to nejlepší ráno za hodně dlouhou dobu.
