„Ty jsi ale pěkný zrádce, Míšo,“ bručel starý pan Václav na svého černého kocoura a honil ho pohledem po kuchyni. Míša natáhl tlapy, zívnul, až se mu lesklé patro zalesklo, a s naprostým klidem přeskočil truhlík s muškáty na parapetu. Venku, na staré pavlači, která obepínala celé patro činžáku v Brně na Křenové, dopadl měkce a bez jediného ohlédnutí zamířil k sousednímu oknu.
Venca vrazil do dveří na pavlač a volal za ním: „Já pro tebe jel v zimě až pod Praděd! V devadesátkách, prosím pěkně, na motorce! Promrzlý na kost, ruce jsem měl jak kusy ledu, a ty mi tady hraješ na přespolního!“
Kocour u okna netečně pozoroval holuba a ocasem opisoval pomalé oblouky. Z vedlejšího bytu, kde bydlela Vencova vnučka Kristýna s přítelem, se ozval tlumený smích.
Když Venca tu scénu večer líčil sousedce odnaproti, paní Jarmile, mávl rukou: „Víte, kam šel? Za Kristýnou! A tam se nechá drbat za ušima od toho jejího Lukáše, žere nějaké ty kočičí paštiky, co já mu nikdy nekoupím, protože prej jsou drahé, a ještě si s ním hraje na honěnou s provázkem. Se mnou si nehraje, se mnou dělá, že tu hračku nevidí. Doma mámě na piškoty ani nekoukne, a tam, jen co rozbalí balíček, už se mu sbíhají sliny. To je ta vděčnost!“
Jeho žena se jen usmívala nad hrnkem s čajem a klidně opakovala: „Nech ho, táto, vždyť je spokojenej. A Kristýně dělá radost, copak je to špatně?“
Ale Václavovi to vrtalo hlavou. Míša, toho času mohutný černý kocour s bílou náprsenkou a očima jako knoflíky z onyxu, se dřív od jejich bílé kočky Andulky nehnul ani na krok. Teď mizel pokaždé, když se v sousedním bytě rozsvítilo, a vracel se až k ránu, promrzlý od rosy na pavlači.
Tajemství se rozuzlilo za jedné vlahé červnové noci. Hodiny v předsíni ukazovaly půl čtvrté, Václavova žena měla noční směnu v nemocnici a v ložnici panovalo ticho, jen z ulice občas doléhalo vzdálené cinkání tramvaje. Najednou se uprostřed peřiny zhmotnil černý stín, cosi se napřáhlo, a Míša vydal táhlé, hluboké zavytí. Znělo to, jako by někdo přejel strunou rozladěného violoncella.
Andulka vyskočila na skříni a tenkým hláskem se rozeplakala. Venca se vymrštil na posteli, srdce mu tlouklo až v krku, a v první chvíli si pomyslel, že hoří. Běžel do kuchyně bos, vrazil ramenem do futer, v šeru nahmátl kliku na pavlač. Míša se mu pletl pod nohy, funěl a s každým dalším krokem ho tlačil vlevo, ke Kristýnině oknu.
„Co je, Míšo? Co se děje, sakra?!“
Kocour se rozběhl a s lehkostí skočil na okap a odtud na venkovní parapet sousedního bytu. Tlapou skrábal do skla, až to rýpalo. Venca se podíval dovnitř.
Světla v pokoji nesvítila, ale z ulice dopadalo do místnosti dost oranžového světla lampy, aby rozeznal postavu ležící na zemi vedle postele. Kristýna. Ruka se jí křečovitě natahovala k poličce, kde měla mobil a inzulínovou pumpu, a z hrdla se jí dralo sípání.
Na posteli klidně oddechoval Lukáš, z uší mu trčely špunty. Ani se nepohnul.
„Kristýno!“ zařval Venca a loktem vyrazil okenní kličku. Stará pavlačová okna z padesátých let povolila hned. Vlezl dovnitř, nahmátl vypínač a rozsvítil. Kristýna byla bledá jako stěna, na čele se jí leskl studený pot a rty měla lehce promodralé.
„Lukáši, proboha, vstávej!“ zatřepal s ním Venca. Ten vyskočil, rozespalý, okamžitě pochopil a už podával sladký sirup. Venca jí přidržel hlavu a opatrně jí vpravil pár kapek do úst. Zatímco Lukáš vytáčel záchranku, starý pán dřepěl u vnučky na zemi a hladil ji po zpocených vlasech. Na skříni v rohu seděl Míša, oči upřené na Kristýnu, a ani se nehnul.
Záchranáři přijeli za sedm minut. Hypoglykémie, řekli. Kdyby ji našli o půl hodiny později, následky by mohly být nevratné.
Když se Kristýna za dva dny vrátila z nemocnice domů, Venca už ani slovem neprotestoval, že Míša mizí na sousední pavlač. Kocour teď chodil mezi oběma byty jako pán. Ráno se natlačil do kuchyně, aby mohl olíznout kočku Andulku, odpoledne se serval s klubíčkem vlny a večer obřadně přešel na kontrolu ke Kristýně.
Venca sedával v křesle a s Míšou na klíně vyprávěl Andulce novou verzi příběhu:
„Támhle pod Pradědem, jo, tam jsem musel se svojí starou jawou projet tu největší vánici. Sníh byl silný jak deka a mráz takový, že mi zamrzly i brýle. A tam, v jeskyni pod Červenou horou, hlídali tři zlý saně nejslavnějšího záchranářského kocoura široko daleko. Já v kožichu a s rukama omotanýma šálama jsem vytáhl jednu šavli, co mi zbyla z vojny, a sejmi jsem jim hlavy. Chtěli si toho kocoura nechat, víš? Jenže takový kocour patří tam, kde je ho potřeba! Je to hrdina!“
Míša přivřel oči a spokojeně přede, až se celý chvěl. Andulka ho přitom okatě pozorovala zpod stolu, a jakmile se kocour natáhl, plácla ho tlapou po čumáku. Jako že: ať sis zachránil kohokoliv, pro mě jsi pořád ten samý otrava!
Bytem se rozlehlo funění, rachot převržené misky s vodou a supění dvou chlupatých raket, které se hnaly do předsíně. Venca si nalil poslední doušek vychladlého čaje a díval se za nimi. Na tváři se mu rozlil klid.
