Telefon zazvonil přesně v půl deváté, jako by Milan věděl, že Josef už hodinu sedí u studeného radiátoru a hledí do deště. Zvedl to až na čtvrté zazvonění.
„Hele, znáš Evu z Trojanovic? Má štěňata, fenu německého ovčáka. Jeď se mnou. Aspoň na vzduch.“
„Já žádnýho psa nechci. To víš.“
„Jenom se podíváš. Vyrazíme za hodinu. Kafe ti koupím cestou.“
Josef zaváhal. Měl před sebou další den, ve kterém by přeskládal staré účty, oprášil parapet, a pak si sedl do křesla, odkud se měsíc nehnul. Šedivé čtvrteční ticho.
„Tak za hodinu,“ řekl a zavěsil.
Paní Eva stála na zápraží dřevěnice s cigaretou v koutku úst. Vypadala přesně tak, jak si Josef představoval chovatelku na konci světa – silné paže, šátek uvázaný pod bradou, hluboké vrásky od slunce. Páchlo to mokrou srstí, starým dřevem a slepicemi. Uvnitř kotce ležela fenka, vyzáblá po porodu, a kolem ní se válelo pět tlustých šedých štěňat – kulaťoučké, s modrými babskými víčky, olízané do lesku.
Šesté sedělo v rohu, schoulené za obráceným kbelíkem. Jedno ucho mělo zlomené dovnitř, jako by ho někdo zmuchlal a zapomněl narovnat. Na boku mu svítila růžová lysinka velikosti palce. Ani se nepohnulo.
„Tohle je ten nejsilnější pejsek,“ ukazovala paní Eva na jednoho z hejna. „Podívejte, jaký má tlapky. Bude z něj obr. Berete?“
Josef se zadíval do rohu. „Toho vzadu. Toho chci.“
Eva zvedla obočí. Potahla z cigarety a podívala se na Milana, jako by čekala, že mu to rozmluví. Milan jen pokrčil rameny.
„Ten? Ten nestojí za nic. Slabej, ucho na hromadu, srst špatná. Vemte si radši tohohle ušatýho fešáka,“ nabízela a málem mu ho strčila do náruče.
„Toho vzadu,“ zopakoval Josef a podíval se jí do očí.
Štěně vážilo jako bochník čerstvého chleba. Vonělo pilinami a mlékem. Josef si ho strčil pod bundu, cítil, jak se mu třese u žebra, a zapnul zip. Paní Eva za nimi ještě cosi volala o reklamacích, ale on už šel k autu.
Cestou mlčeli. Až kousek za Šternberkem se Milan zeptal: „Proč zrovna ten? Vždyť to je—“
Nikdy tu větu nedokončil.
Byt v Brně-Řečkovicích přivítal štěně chladnou podlahou a pachem starého nádobí. Josef stál v předsíni a díval se, jak se mu po linoleu batolí cizí život. Čmuchalo ke garnyži, smeklo se na rohožce, kýchlo a pokračovalo.
Došel ke skříňce a vytáhl starou smaltovanou misku s oprýskaným modrým kvítkem. Patřila ještě ženě. Opláchl ji pod kohoutkem, chvíli trvalo, než z ní slezly usazeniny. Napustil vodu a postavil ji na zem.
Štěně k ní přišlo, přičichlo a začalo pít – malý růžový jazyk kmital jako strojek.
Rozhodil ruce, otevřel ledničku. Uvnitř ležel plesnivý hermelín, půl bochníku šumavského chleba a kelímek hořčice, který tu zapomněla snacha ještě před pohřbem. Práskl dveřmi a šel do Kaufu.
Koupil mléko, ovesné vločky, kuřecí krky, mleté maso, bílý toustový chléb a dvě misky. Žluté, s potiskem kosti. Pokladní, paní Jarmila, mu to markovala a celou dobu mlčela. Mlčel i on.
Doma uvařil vločky v mléce, nechal vychladnout, přidal trochu teplé vody, přesně jak to dělával Tomášovi, když byl malý. Štěně jedlo, funělo, zobalo velkými sousty a ocas mu kmital ze strany na stranu. Josef si sedl na zem, opřel se zády o kuchyňskou linku a natáhl nohy. Poprvé za poslední rok neměl kam spěchat.
Dojedlo, přišouralo se k němu a opřelo se mu teplým bokem o kotník. Dýchalo zrychleně, psím tempem.
„Budeš Kai,“ řekl do prázdného bytu. „Kai. Rozumíš?“
Pes zvedl hlavu, nastražil jedno rovné ucho a druhé, to zmačkané, nechal viset.
Uběhlo to rychle a zároveň pomalu. Josef vstával v šest, protože Kai v šest začal funět u postele a přehrabovat packami. Chodili ven na sídliště, obešli kruhový objezd u Billy, pak park podél Rokytky, pak se vraceli kolem garáží. V bytě začalo vonět maso, protože Josef zase vařil – pořádné hovězí vývary, dušenou mrkev, kuřata rozebíral na díly a psovi dával hřbety a krky. Začal se holit každý druhý den, ne že by mu na tom záleželo, ale paní Horáková z přízemí si ho jednou prohlédla a řekla: „Pane Kratochvíle, vy vypadáte aspoň o deset let líp.“ A on jí poděkoval, poprvé po dlouhé době.
Kai rostl nerovnoměrně. Nejdřív se mu vytáhly nohy, působil jako chodící stolička. Pak se mu postavilo ucho. A pak to druhé. Srst, co trčela do všech stran, se srovnala do hustého, černého lesku s hnědými páleninami na tlapách a hrudi. Čumák se prodloužil, oči dostaly jantarovou hloubku. V dubnu už to nebylo štěně. Byl to pes, který zastavoval lidi na ulici.
Jako první si toho všiml Milan, když se stavil na skleničku. Zůstal stát ve dveřích, pusu dokořán. „Josefe. To je ten samej?“
„Ten samej.“
„To snad není možný. Vždyť on je nádhernej. Toho bys mohl dát na výstavu.“
„Nedám ho nikam. A nikomu.“
Milan zavrtěl hlavou, nalil si slivovici a celý večer na psa koukal, jakoby čekal, že každou chvíli zmizí.
Za týden se na lavičce před domem k Josefovi přitočil starý pán z pátého patra, pan Vodička, kterého vídal tak jednou za rok u popelnic. „Sousede, vy máte teda psa. Co je to za rasu? Nějakej kříženec? Je úplně úchvatnej.“
„Německý ovčák. S vadou, říkala chovatelka. Já žádnou nevidím.“
A Kai u toho seděl, vzpřímený jako socha, a civěl na holuby. O pár dní později zastavila Josefa mladá maminka s kočárkem. „Promiňte, můžu si ho pohladit? Dcera na něj kouká z okna už týden. Jmenuje se Bětka, je jí osm. Bojí se, že kdyby se zeptala, pošlete ji pryč.“
Josef vzhlédl k oknu. Ve druhém patře se za sklem míhal malinký obličej, připlácnutý nos a dlaň.
„Ať přijde. Pes nekouše.“
Bětka se vyřítila dolů za dvě minuty, v bundě naruby. Došla až ke Kaiovi a natáhla ruku. Dlaň se zastavila dva centimetry od čumáku. Kai naklonil hlavu a olízl jí prsty.
„Dědo, proč má tak velký zuby?“
„Protože je pes.“
„A kouše?“
„Nechce se mu. Nemá důvod.“
Bětka chvíli přemýšlela. „Můžu přijít zejtra?“
„Přijď. Klidně.“
Bětka začala chodit denně. Nosila Kaiovi piškoty, suché rohlíky, kousek tvarohového koláče, který tajně uždíbla babičce z plechu. Josef jí vysvětloval, že pes nemůže sladké a mastné, a ona druhý den přinesla vařenou mrkev. Sedávali na lavičce a ona mu vyprávěla, že učitelka Březinová je strašně přísná, že Danovi ze třídy vypadl zub, a že máma říkala, že jestli táta v létě vydělá v Německu, pojedou k moři.
Jednou se zeptala: „A vy máte děti, dědo Josefe?“
Podíval se na Kaie. Kai se podíval na něj.
„Měl jsem syna,“ řekl a hladil psa po krku.
Bětka zmlkla. Malá, osmiletá holka, ale něco pochopila. Přisunula se blíž a položila mu ruku na předloktí. „My chodíme s babičkou na hřbitov k dědovi. Na jaře mu natřeme plůtek. Jestli chcete, můžeme vzít i vás. A Kaie taky. Psi tam můžou, já to zjišťovala.“
Josefovi sevřelo hrdlo. Nic neřekl, jen přikývl.
Odpoledne, když ho Bětka odvedla zpátky k vchodu, stoupla si před něj a důležitě prohlásila: „Zejtra jdeme k vodě. Já povedu Kaie na vodítku. Sama. Dědo, slibte, že mi ho dáte.“
Dal jí vodítko.
Bylo polovina května a kolem rybníka v Bílovicích kvetly bezy. Josef šel krok za nimi a pozoroval, jak osmiletá holčička v růžové větrovce kráčí s velkým černým psem u nohy a tváří se, jako by vedla královskou gardu. Kai k ní občas stočil hlavu, ale nechal se vést. A Josefovi se v tu chvíli zdálo, že slyší Tomášův smích. Ten smích, co se ozýval vždycky, když ho učil chytat pstruhy pod splavem.
Nebolelo to tolik jako dřív.
Stalo se to ve středu, cestou z pekařství. Josef nesl v papírovém sáčku čerstvé housky a přemýšlel, jestli má dost mléka na zítřejší ovesnou kaši, když ho kdosi chytil za rukáv.
„Pane, moment, počkejte!“
Otočil se a stála před ním paní Eva. Chovatelka z Trojanovic. V městské sukni, s lakovanou kabelkou přes rameno, ale pořád s tou samou cigaretou v koutku. Oči jí přejížděly po Kaiovi, který klidně seděl u Josefovy nohy, čenichal po holubech a vůbec si jí nevšímal.
„To je ten pes?“ vydechla. „Vždyť on je… on je dokonalej. Toho jste si vzal? Toho chromýho? To není možný. Pane, já vám za něj dám dvacet tisíc. Na ruku. Já ho potřebuju do chovu. Podívejte se na tu stavbu, na tu hlavu. Vždyť to je ideální exteriér. Já vám dám dvacet pět. Třicet!“
Josef couvl. Kai zvedl hlavu a tiše zavrčel, hluboko v hrdle. Ne agresivně, spíš jako když zazní varovný tón.
„Pes není na prodej,“ řekl Josef.
Paní Eva přistoupila blíž. Cítil z ní tabák a laciný parfém. „Nerozumíte tomu. Za takový peníze si pořídíte dvě štěňata. Já vás od začátku varovala, že bude vadný, a podívejte, jak to dopadlo. Měla jsem pravdu já, ne vy. On potřebuje být v chovu, bude mít nádherný potomky. Dejte mi ho. Padesát tisíc!“
„Řekl jsem, že není na prodej.“ Josefův hlas zněl tiše, ale tvrdě, jako když bouchne kámen o dno studny.
Kolemjdoucí začali otáčet hlavy. Zastavila se prodavačka z květinářství, postarší muž s nákupní taškou na kolečkách, mladý pár s kávou. Všichni se dívali, jak Eva sahá do kabelky, tahá ven tlustou obálku a mává mu s ní před obličejem.
„Podívejte, tady to je. Můžete si to přepočítat. Říkám naposledy, jinak se obrátím na úřady. Nemáte k němu papíry, já mám svědky, že jsem vám ho jenom půjčila. V soudním sporu zaplatíte víc!“
To už se ozval ženský hlas. Byla to paní Zelená, babička Bětky, která se vracela z lékárny. Postavila se vedle Josefa, ruce v bok. „Co tady vyvádíte? To je váš pes? Snad si děláte legraci. Celý sídliště ví, že tohle je Kai, pana Kratochvíla. Dokonce i náš pošťák mu nosí piškoty. Jestli máte nějaký problém, můžeme zavolat městskou policii, ať to vyřeší.“
Za ní se jako na zavolanou objevila Bětka, která slyšela Kaiovo zavrčení a přiběhla od pískoviště. Rázovala si to rovnou před paní Evu. „To je náš pes! Nesahejte na něj!“
Eva se zarazila. Rozhlédla se kolem. Lidi se k Josefovi stahovali jako houf. Pan Vodička se zvedl z lavičky a přišoural se blíž: „Mám zavolat hlídku, sousede? Nic si z ní nedělejte.“ Mladý pár s kávou vytáhl mobil a diskrétně natáčel. A Kai, ten celou dobu seděl, nehnul se, jen pozoroval Evu jantarovýma očima, jako by čekal, jestli udělá další krok.
Chovatelka polkla. Vrazila obálku zpátky do kabelky, až cinkla spona. „Vy… vy jste blázen. Přišel jste o jmění. Až budete potřebovat peníze, vzpomenete si na mě. Ale já už tu nebudu!“
Udělala prudký pohyb rukou, jako by chtěla Kaie popadnout za obojek. To už Kai vyskočil, postavil se mezi Josefa a Evu a jednou krátce, hluboce zaštěkal. Ne výhružně – důrazně. Jeden jediný tón, po kterém Eva ustoupila o tři kroky.
Pak se otočila na podpatku a odkráčela směrem k tramvaji. Slyšeli ještě, jak si brblá pod vousy cosi o nevzdělaných lidech a promarněné genetice.
Bětka objala Kaie kolem krku. „Ty jsi ale hrdina, viď?“ Pes jí olízl tvář od marmelády. Paní Zelená vzala Josefa za loket: „Pojďte, uvařím vám lipový čaj. A Bětka vám k tomu donese bábovku. Dneska jsme pekly.“
Večer seděl Josef u kuchyňského stolu, před sebou talířek s drobenkou z bábovky a hrnek čaje. Kai ležel u jeho nohou a ve spaní mu cukala packa.
Josef vstal a šel do ložnice. Na komodě mezi starými hodinami a porcelánovým andělíčkem ležela fotografie v dřevěném rámečku. Ležela sklem dolů. Položil ji tak den po pohřbu, protože se na Tomášovy oči nedokázal podívat, a rok ji obcházel obloukem, utíral prach jen po krajích, kolem prázdného místa.
Teď si stoupl přímo před ni. Ruce se mu netřásly, ale dlouho se na ni jen díval, než ji vzal do dlaní. Sklíčko bylo zapatlané, na okraji zůstala tenká linka, kde celou dobu ležela. Dýchl na ni a otřel ji rukávem svetru – toho starého, co mu upletla žena ještě před revolucí.
Postavil rámeček zpátky, tentokrát obličejem vzhůru.
Tomáš se z fotografie usmíval. Bylo mu třicet dva, stál na úpatí Kriváně, vítr mu cuchal vlasy a za zády se rýsoval batoh. Vedle něj stála parta kamarádů, všichni mávali. Josef si vzpomněl, že tenkrát volal domů a říkal: „Tati, tady je tak krásně, až z toho bolí oči. Musíš sem někdy přijet.“
Z kuchyně se ozvalo škrábání drápů. Kai přišel, postavil se vedle něj, podíval se na komodu, pak na Josefa. Pak udělal to, co vždycky – položil mu hlavu na stehno a tiše vydechl.
Za oknem šuměla Rokytka a první letní bouřka. V bytě voněla bábovka a mokrá psí srst. Josef stál, ruku na teplé hlavě, a poprvé od pohřbu si dokázal představit, že zítra bude den, do kterého vstane, vezme Kaie na procházku, pozdraví paní Zelenou, a možná, možná Bětce poví, jak se Tomáš smál, když mu bylo pět a spadl do kopřiv.
Kai si lehl na pelíšek a otřel se mu o nohu. Venku bouchlo, ale Josef neslyšel. Slyšel jen ten smích.
