Stála jsem uprostřed chodby, v těžkém, lehce zápachícím plášti, který mi mama našetřila na poslední chvíli v bazaru, a málem se propadla haněbou. Hlavou mi zněla ta jedna věta: „Holka z Horní Lomné, co sem přišla okouzlit Prahu!“ Vyslovila jí ta vysoká blondýna přede mnou, jejíž jméno jsem si ještě nestihla zapamatovat, a celá skupinka kolem ní vybuchla smíchem. Cervěn jsem se tak, že jsem cítila horkost až na krku. Stiskla jsem v ruce desky s novým logem zdravotnický školy a přisahala bych, že i to logo se mi vysmívá.
„Jmenuju se Tereza,“ řekla jsem potichu, ale dost nahlas, abych neztratila poslední špetku důstojnosti. „A nepřišla jsem nic dobývat. Jdu se učit.“ Ta blondýna, jménem Simona, protože mi to došlo až později, si mě změřila od hlavy k patě. Její pohled se zastavil na mých botách. „Učit? V jakých botách? Ty vypadají, že v nich tvůj děda došlapal z té Lomné až sem. To je celý kožený? Ale smradlavý, čili možná ne.“ Bokem si odfrkl vysoký kluk v drahé mikině. „Prostě buřan. Ani neví, že už se tu na vsi nosí jiný věci.“ Otočila jsem se a slá. Neslyšela jsem už nic, protože jsem se soustředila na to, abych nezakopla. Pusu jsem měla suché jak krupice a v očích paľivé slzy, ale nedopřála jsem jim ten pocit, že mě rozplakali.
Mama pracovala ve školní jídelně, táta jezdival s popelářským vozem. Když jsem řekla, že chci být sestra, vykulili oči. „V Praze? Vždyť tě tam sežeřou,” pronesl táta a vyplípl cigaretu do popelníku z plechovky od okurek. Mama beze slova vyštráchala z kredence obálku, kde měla poschovávané peníze na novou pracku. „Tak pražskej bazar tě teda vybaví lepší prackou, než my. Hlavně se uč, holka. Město je plný hajzlů, ale i dobrých lidí. A ty budeš patřit mezi ty druhý.“ Její ruka se mi trochu chřěla, když mi podávala tu umátlou obálku.
Praha mě přivítala hlukem a špina vou. Na koleji jsem bydlela v pokoji pro tři. Každý večer jsem u usmrkané lampičky drtila anatomii a každý pátek po škole odjížděla do Vinohradské nemocnice, kde jsem myla chodby. Zatímco Simona a její party vysedávali v kavárnách na Jiráku, já drhla zaschlé kapky od infuzí a učila se rozeznávat dech smrti od dechu jen unaveného. Sestry si mě oblíbily. Jedna postaří, vrchní Jarmila, mi vždycky o páté ráno strčila do ruky horký čaj. „Uč se, holka. Z tebe jednou bude šefka, co se neposere z prvního problému. Video jsem to na tobě hned.“ A ona měla pravdu.
Během těch let jsem nepřestala žít. Zamilovala jsem se do Jirky, který opravoval monitory na JIPu. Měl věčně umátlý ruce a smál se, že si mě vzal jen kvůli mému čaji, ale to lhal. Svatbu jsme měli na radnici, svědkyně mi běžely přímo z noční. Vzali jsme si hypo na byt 2+kk v Hostivaři, který vonel barvou a novým začátkem. Když se nám narodil Vašek, byl to jediný člověk, který dokázal ten byt rozházet rychleji než Jirka. Život nebyl lehký, ale byl náš.
A pak přišel ten destivý řijnový večer. Sloužila jsem zároveň za sebe i za kolegyni na propuštích a už mi v hlavě luptalo z výkazů. Na sesterně zařvala mladá praktikantka. „Proboha, paní, uklidněte se! Doktor přijde!“ Zvedla jsem hlavu od monitoru. Koridorem, kompletně promoklá, v laciném plašti, který poustěl barvu, se sunula žena a za ruku táhla staršího muž̌e s popelavou barvou v obličeji. Žena křičela hystericky jako pav. „Vždyť on umírá! Proč tu musíme čekat?! Já si budu stěžovat!“ Znělo to jako rozbíjené sklo. Než jsem došla k nim, žena se otočila a ztuhla jsem. Simona. Její pleť byla zvrásněná kolem pusy a očí, modřiny z únavy a ten laciný make-up, co se rozpouště́l v dešti, ji deformovaly do masky, kterou jsem nečekala. Už to nebyla ta sebejistá královna. Byla to vystraшенá, unavená ženská, co se bojí o tátu.
Na postraniční židli sedel ten starší muž a lapal po dechu, ruku na hrudi. Bez zavahání jsem přepla na profesionální režim. „Simono, klid. Lékař je na cestě. Hanko, vozík! Pacienta na JIP, nasaďte monitor, připravte nitrák a volat doktora Horu!“ Moje pokyny byly rychlé a tiché. Simona na mě zírala, jako by měla vidiny. Během minuty byl táta pryč, odvážený na sál. Simona se sesunula na tu samou židli. Její vzlykání bylo tiché, zoufalé. Dívala jsem se na tu ženu a necítila vůbec nic. Žádné vitězství, žádná pycha. Jenom taková ta divná, těžká lítost.
Přisla jsem k ní a podala jí kelímek s vodou. „Vypij to. Táta byl v kritickém stavu, ale podchytili jsme to. Teď usnul. Tlak už klesá.“ Simona se na mě podívala. Pak sklopila oči a poprvé za celý ten věčer řekla něco tiše. „Terezo… prosim tě, odpusť mi. Za tenkrát. Já myslela, že si můžu všechno koupit. Tatánek podnikal, měli jsme vilu v Průhonicích, dovolené… Pak slo obrí obchody, dluhy, nervy. Můj manžel sebral, co nebylo přikované, a zmizel. Já skončila v call centru nějaký pojišťovny, kde osm hodin poslouchám nadávky. A táta… tátu vezu sem, protože na soukromou kliniku nemám. A ty jsi vrchní sestra. Zachraňuješ ho.“ Její hlas se zlomil do vzlykotu. „Ty jsi to dokázala. Dobyla jsi to město, Terezo. My všichni byli jenom nuly.“
Počkala jsem, až se utiší. Pak jsem si k ní přisedla na kraj židle. „Simono, já to město nedobyla. Ani jsem o to nestála. Prostě jsem našla místo, kam patřím. A to místo je právě tady, na téhle sesterně. A tvůj táta bude v pořádku. Naše nemocnice není náplasť, je to solidní špitál. Ještě pár dní a pujde domů.“ Usmála jsem se na ni. Nebyl to úsměv vítěze, byl to úsměv, který dáváte někomu, kdo to potřebuje. „Hlavně mu zítra přines domácí vývar a pǎr teplých ponožek. A nezapomeň si odpočinout, vypadáš huř než on.”
Když odcházela, shrbená a promočená, ruce zkřížené na prsou, připadala mi najednou drobná. Ani jsem si nevšimla, že už přestalo pršet. Dokončila jsem papíry, předala službu a přes půlnoc vyšla na rámpu. Vzduch vonel mokrým listím a benzínem. Pod lampou parkovala naše stará šedá škodovka. Jirka dřepel u kapoty, v ruce cigárko a usmíval se, jakmile mě uviděl. „Tak co, séfe? Další den za námi. Unavená?“ Obejmul mě a já cítila tu směs dezinfekce a jeho vlastní vůně. „Trochu. Ale dobrý. Dneska se tu objevila Simona. Víš, ta co mi ve škole dělala peklo.“ Jirka vykulil oči. „A tys ji sežrala zaživa?“ Zachechtala jsem se. „Ne. Zachraňovala jsem jí tátu. Vlastně mi jí bylo líto.“ Chvíli na mě koukal a pak jen zavrtěl hlavou. „No vidíš, Tery. Zato já ti doma udělal tousty se sýrem a kyselý okurek. Pojedeme?“
Než jsem nastoupila, rozhlédla jsem se po té obrovské, světélkující metropoli. Byla studená a hlučná, ale už dávno ne cízí. Byla to moje Praha. Neporazila jsem ji. Nepoklekla přede mnou. Jen jsem do ní dvacet let vkládala všechno, co jsem uměla – péči, práci a trpělivost. A ono se mi to vratilo. V postýlce na mě čekal rozespalý Vašek a na lince talíř s tousty. A to mi bohatě stačilo.
