V ledničce bylo prázdno jako v kostele v pondělí ráno. Ani máslo, ani šunka. Jen osamělá sklenička s hořčicí. Tomáš s bouchnutím zavřel dveře a otočil se na Elišku, která přišla z práce a v předsíni si zouvala boty.
„To jako vážně? Já tu dřu jak kůň a doma není co jíst?“ utrhl se na ni.
„Večeře je na sporáku. Hned to ohřeju,“ odpověděla Eliška klidně, i když jí cukalo v koutku úst. V ruce ještě svírala mobil s otevřenou pracovní zprávou.
„Ty tomu říkáš večeře? Vždyť se na to nedá koukat! Máma měla pravdu, že vařit neumíš,“ ušklíbl se Tomáš a štítivě nadzvedl pokličku. Na pánvi se skvěla zeleninová směs s těstovinami a kuřecími kousky.
„Co je na tom špatně? Je to plnohodnotné jídlo. A tvoje máma říkala, že neumím vařit? Kdy naposledy u nás vůbec byla?“ Eliška cítila, jak jí do tváří stoupá horkost.
„Říkala, že nejsem v manželství šťastnej. A měla recht. Chlap potřebuje pořádný maso, ne tuhle… tuhle těstovinovou hmotu pro králíky! Proč neuděláš aspoň knedlíky s vepřovou? Jako normální ženská?“
„Knedlíky s vepřovou budou, jestli na ně dáš. Nebo mi aspoň pošleš peníze na nákup. Z mýho platu to neutáhnu. Nájem, školka, energie. A ty už tři měsíce nedal do domácnosti ani korunu,“ vydechla Eliška.
„Já přece pomáhám mámě! Ta je po tátově smrti úplně na dně! A taky ségře Silvě – víš, že má problémy s exekucí. To nemáš žádný soucit?“ ohradil se Tomáš a dramaticky rozhodil rukama.
„Soucit mám. Hlavně s naší Madlenkou. Víš, co mi dneska řekla? Že až vyroste, koupí tátovi Mercedes, aby nemusel pořád dávat výplatu babičce a tetě Silvě, a mámě koupí novej hrnec na pořádný maso. Čtyři roky jí jsou, Tomáši. Čtyři!“
Tomáš ztuhl. „To jsi jí na mě řekla ty! Obrátila jsi vlastní dítě proti mně!“
„Ne. Jen poslouchá, jak se doma hádáme. Děti nejsou hluchý. Mimochodem, kolik ti vlastně zbylo z výplaty? Po tom, co dáš Silvě na ty její nesmyslný půjčky a mámě na novou sedačku?“
„To není tvoje věc. Já šetřím na léto. Chci jet k moři. A ty nevaříš, takže si zasloužím aspoň dovolenou,“ odsekl Tomáš a namířil si to do obýváku.
„K moři? Ty šetříš? Já šetřím na moře! Pro celou rodinu! Pro tebe, pro Madlenku a pro mě! Ale ty očividně šetříš jen pro sebe a máminu rodinu. My ti za to nestojíme!“ křikla za ním.
„Nevaříš, nic neumíš, jsi sobecká kráva. Máma měla pravdu. Končím tuhle debatu,“ zabručel a práskl dveřmi od ložnice.
Dusno trvalo další týden. Tomáš schválně chodil pozdě z práce, jedl cestou někde fastfood a doma jen přespával. V pátek večer se ale u dveří nečekaně objevil s lišáckým úsměvem, jako by se nic nestalo.
„Madlenku máma vyzvedla ze školky. Vezme ji na celý víkend k sobě na chatu. Budeme mít čas pro sebe,“ oznámil sladkým hlasem.
„Čas pro sebe? To je fajn. Musíme si vážně promluvit. Sedni si,“ řekla Eliška ledově a ukázala na židli u kuchyňského stolu.
„Já vím, já vím. Zlato, pochop to. Máma je na tom fakt špatně. A Silvě hrozí vystěhování z bytu. Potřebujou moji podporu. Finanční i psychickou. Jsem přece chlap od rodiny, ne?“
„Tvoje máma bere vdovskej důchod po tátovi a ještě poloviční úvazek v knihovně. Jak je na tom špatně? Silvie nemaká, páč je lína, a vymejšlí pořád nový nesmysly. Její chlap od ní utekl, protože ho v těch dluzích chtěla utopit s sebou. A ty jí sypeš prachy, abys vypadal jako hrdina. A my? My jsme tvoje rodina. Tvoje žena a tvoje dcera. My jsme na tom špatně!“
„Nepřeháněj. Máte přece střechu nad hlavou. A jídlo. Sice hnusný, ale nějaký jo,“ ušklíbl se a natočil se k lednici.
„Víš co, Tomáši? Za poslední rok ses změnil. Úplně. Jsi cizí. Kolikrát jsi za ten rok vzal Madlenku na hřiště? Ani jednou. Koupil jsi jí zmrzlinu? Ne. Koupils mi něco k narozeninám? Kytku? Čokoládu? Nic. Všechno lítá k tvý mámě a tvý rozmazlený ségře. Kde to skončí?“
„Skočí to tak, že jestli budeš takhle prudit, tak se s tebou rozvedu. Chceš to? Já si teda klidně najdu někoho, kdo mě ocení. A kdo umí vařit,“ vyštěkl a bouchl do stolu.
„Tak fajn. Najdi si ji. Ale od tohohle okamžiku si jídlo, spaní a praní zařizuj u svý mámy. Sem už nechoď. Jen pro věci a pro Madlenku. A rozvod ti pošlu poštou. A alimenty na Madlenku. A návrh na vyrovnání podílu na bytě, na kterej platím hypotéku jenom já sama. To bude teprv jízda, kámo.“
Tomáš zbledl. Nečekal, že tichá Eliška vystartuje tak přímo. Beze slova se zvedl, popadl bundu a s prásknutím dveří zmizel. Další tři měsíce se neukázal. Jen občas poslal zprávu o tom, že přijde pro čistý košile. Když si je vyzvedával, zastavil se v předsíni u poličky, kde stál Madlenčin obrázek – nalepené srdce z alobalu na čtvrtce od másla. Jednou si ho vzal do ruky a dlouze na něj hleděl, než ho zase položil zpátky lícem dolů. Bral si košile a zase odjížděl. Jeho matka Věra se neozvala, teta Silvie taky ne. Jen jednou v sobotu dopoledne Silvie nečekaně zazvonila. Stála ve dveřích s naondulovanou hlavou a sáčkem bonbonů pro Madlenku, jako by se nic nestalo, a spustila o tom, že Tomáš jí teď musí dávat míň a jestli by Eliška nemohla promluvit s bankou. Eliška jí tiše, beze slova, zavřela dveře před nosem. Silvie pak napsala Tomášovi SMS, že jeho ženská je hysterka a že se jí sestra v nemocnici ani nediví. Jako by Eliška s Madlenkou nikdy neexistovaly.
Na podzim Elišku skolila náhlá nevolnost. Diagnóza byla rychlá a krutá – žlučník v totálním rozkladu, nutná okamžitá operace a dlouhá rekonvalescence. Její vlastní matka bydlela v jižních Čechách a nemohla hned přijet. Eliška ležela v třeboňské nemocnici, vyčerpaná a zesláblá, a každý den se dívala do stropu.
Jednoho odpoledne se dveře od pokoje tiše otevřely. Vešel Tomáš. Bez úsměvu, bez gest, s kruhy pod očima. V ruce svíral igelitku s termoskou, ale postával u futer, jako by čekal, že ho vyhodí.
„Co tu děláš?“ zašeptala Eliška. Hlas měla slabý, při každém slovu jí drhlo v krku.
Tomáš polkl. „Paní učitelka ze školky volala. Že Madlenka plakala, že jsi v nemocnici.“ Na okamžik se odmlčel a podíval se do igelitky. „Nechal jsem všeho. Máma zuří, Silvie už mi poslala pět zpráv… ale tady je vývar. Přinesl jsem ti ho.“ Z tašky opatrně vytáhl sklenici s domácím vývarem a položil ji na noční stolek. Pak vyndal tři Madlenčiny obrázky.
Eliška jen těžce dýchala. Oči jí zvlhly, ale neřekla nic.
Tomáš si nesedl. Stál vedle postele a díval se na její ruce, ve kterých měla zavedenou kanylu. „Já vím, že je pozdě,“ řekl tiše. „Ale došlo mi to. Tam u mámy… na její sedačce za třicet tisíc… díval jsem se na televizi a najednou jsem si uvědomil, že ty ležíš sama v nemocnici. A že Madlenka pláče. Že já jsem tam s nima a vy jste tu samy.“ Hlas se mu zlomil. „Je to jediná rodina, na který záleží. Vy. Ty a naše malá. Můžu… můžu aspoň zůstat? Postarat se?“
Eliška odvrátila tvář k oknu. Sevřela ruku v pěst na dece, až jí zbělely klouby. Trvalo to dlouho. Pak ze sebe dostala dvě chraplavé věty: „Přines mi palačinky. Ty s borůvkama.“ Její ret se zachvěl. „Ty, cos dělal na první schůzce. Pamatuješ? To je jediný, co od tebe chci. Teď jdi. Potřebuju spát.“ A zavřela oči.
Tomáš se rozplakal. Poprvé za deset let. Sedl si na pelest, vzal ji za ruku a přitiskl si ji na čelo. Za oknem na parapetu klovala sýkorka do ledové krusty, kterou tam nechal ranní mráz.
Za tři týdny šla Eliška po svých domů. V bytě na ni čekala umytá podlaha, opravená páková baterie v kuchyni a z plotny se táhl těžký, trochu připálený vzduch. Tomáš stál u sporáku a na pánvi se mu krčily první tři palačinky. První byla nepovedená, druhá vprostředku syrová. Madlenka seděla v pyžamu u stolu a malovala na papír velikánské, křivé srdce. Na talíři před ní se leskl ohmataný odznáček – dávný Tomášův odznak z pionýrského tábora s rokem 2003, který holčička našla v jeho staré krabici od bot a chtěla ho dát za odměnu.
Tomáš vypnul plotýnku, postavil před Elišku talíř. Palačinka byla na jedné straně tmavá, na druhé bledá. Dvě borůvky se rozvařily do fialové skvrny uprostřed. Nedokázal se na ni podívat.
Madlenka vzala tátu za rukáv. „Mami, on to zkoušel třikrát,“ řekla vážně. „Jednu jsme vyhodili do koše. Ta byla spálená až na uhel. Ale tahle je už trochu dobrá.“ Zvedla palačinku do ruky, ukousla z ní roh a podala ji mámě.
Eliška si sedla ke stolu. Talíř měl otlučený okraj – ten, co vždycky chtěla vyhodit, ale nikdy na to neměla čas. Vzala palačinku do ruky. Byla teplá, lepivá a na spodní straně trochu tvrdá. Kousla. Mlčela. Pak prsty otřela šťávu z borůvek, která jí stekla na palec, a podívala se na Tomáše.
„Je hnusná,“ řekla tiše.
Tomáš přikývl. „Vím. Je úplně hnusná. Já se to naučím. Všechno se naučím. Chceš, abych šel?“
Eliška si ukousla znovu. Tentokrát větší kus. Rozžvýkala ho, spolkla. Pak natáhla ruku přes stůl, vzala Tomášovu dlaň a položila si ji na tvář. „Ještě je teplá,“ řekla. „To mi stačí. Madli, polož ten odznak. Jdem večeřet.“
