Stál tam jako solný sloup, opřený o zaprášenou octavii, a čekal. Karel právě vyběhl z kanceláře v technologickém parku v Brně, v ruce ještě svíral kelímek s vychladlou kávou, když ho uviděl. Jeho tchán, Ladislav, s tím svým neochvějným výrazem člověka, který nikdy v životě nepochyboval o vlastní pravdě.
„Karle, dobrý, že jdeš. Musíme si promluvit,“ spustil bez pozdravu a odlepil se od auta.
„Láďo? Co ty tady?“ Karel se instinktivně rozhlédl, jestli nejde i Eliška, ale tchán byl sám. To nevěstilo nic dobrého.
„Zařiď si zítra v práci volno. Nebo ne, rovnou dej výpověď. Pojedeš do Olešnice. K našim. Potřebujou, aby se o ně někdo postaral. Domluveno.“ Ladislav to řekl stejným tónem, jakým by oznámil, že zítra bude pršet.
Karel se napil kávy. Byla cítět spáleninou a pachutí levného automatu. „Domluveno? S kým, prosím tě?“
„Se mnou. A s Eliškou. Je to rodinná věc, takže žádný diskuse. Děda už špatně chodí, babička po operaci nic neunese. Je třeba tam být. A ty jsi poslední, kdo má ruce volný.“
„Mám hypotéku, práci na plný úvazek a dva projekty, kde beze mě všecko spadne,“ namítl Karel klidně, i když v krku cítil, jak mu stoupá vztek.
Ladislav mávl rukou, jako by odháněl obtížnou mouchu. „Práci si najdeš novou. A hypotéku zatím bude platit Eliška. Nebo ty, z našich peněz, vždyť je to jedno. Hlavně že se postaráš. Tvoje žena je ochotná to zatáhnout, tak nebuď malichernej. Je to přece tvoje rodina, ne?“
Karel se zhluboka nadechl. „Láďo, a co Lenka? Vaše druhá dcera? Ta je taky jejich rodina, a dokonce pokrevní. Bydlí dvacet minut od Olešnice. Proč nejede ona?“
Tchán po něm střelil pohledem, ve kterém byla jasně čitelná odpověď: *Protože Lenka je moje holčička, a ty jsi jenom něco, co si Eliška vzala.* Nahlas ale řekl jen: „Lenka má svoje starosti. Podniká, má děti. Nemůže všeho nechat.“
„A já můžu,“ konstatoval Karel suše. „Dobře. Promluvím si s Eliškou. Doma. Tohle se nebude řešit na parkovišti jako kšeft s ojetinama.“
„Není o čem mluvit!“ zvýšil Ladislav hlas. „Prostě tam zítra pojedeš. Já jsem ti to řekl, Eliška to schválila, hotovo!“
Karel nic neřekl, jen se otočil a šel k tramvaji. Za zády slyšel, jak tchán nastartoval motor a s hlasitým zavrčením odjel. Cestou domů si koupil lahev červeného. Tušil, že ji bude potřebovat.
V bytě na Mendláku už Eliška seděla v kuchyni, před sebou otevřený notebook a sklenici bílého. Vypadala provinile, ale zároveň odhodlaně. Jako člověk, který se už rozhodl, a teď čeká jen na to, až to protistrana taky přijme za své.
„Tatínek ti to řekl,“ pronesla spíš jako konstatování než otázku.
„Řekl. A já ti říkám, že nikam nejedu.“ Karel si odložil lahev na stůl. „Co tě to napadlo? Že zvednu telefon, dám výpověď a odstěhuju se na vesnici pečovat o dva lidi, který jsem za pět let viděl čtyřikrát, a vždycky mi dali najevo, že jsem ten divnej ajťák z Brna, co nemá pořádný řemeslo?“
Eliška si povzdechla. „Karle, oni už to sami nezvládnou. A Lenka to neutáhne, má toho moc. My dva to musíme vyřešit. Zatím to tak dopadlo, že ty jsi nejflexibilnější. Můžeš pracovat na dálku. Já ne. Táta ne. Pro ně je to jediná šance.“
„Pro ně, nebo pro Lenku?“ zeptal se Karel tiše. „Protože Lenka si postavila barák, má dvě auťáky a jezdí na dovolený k moři, zatímco my šetříme každej měsíc na splátku za jeden plus jedna. Proč ta péče nepadne na ni? Proč je to hned můj úděl?“
„Protože ty jsi hodnej,“ vyhrkla Eliška a hned si uvědomila, jak to zní.
„Já jsem hodnej,“ zopakoval Karel hořce. „Takže se mnou můžeš zametat jak s onucí. Eli, víš co? Jdu si lehnout. Jsem unavenej. A ty se nad tím zamysli. Skutečně zamysli, ne jako dcera, co chce udělat radost tatínkovi, ale jako moje žena.“
Zavřel se v ložnici a slyšel, jak za ním Eliška ještě chvíli něco ťuká do klávesnice. Pak ticho. Kolem desáté večer jí zazvonil mobil. Slyšel z obýváku útržky rozhovoru. Poznal hlas své švagrové Lenky.
„…ale to je přece skvělý, Evi! Já říkala tátovi, že Karel je zlatej. Konečně z něho bude nějakej užitek… já vím, že to není fér, ale komu je dneska co fér? Hlavně že se o ně někdo postará… ne, peníze nečekej, vždyť já je živím celý roky, teď jste na řadě vy…“
Užitečnej. Jako krumpáč, nebo jako zahradní hadice. Karel cítil, jak mu po těle stoupá zvláštní klid. Ten, co přichází po velkým rozhodnutí.
Druhý den ráno vstal dřív než Eliška. Uvařil kafe, nachystal si věci a počkal, až se vzbudí. Když vyšla z ložnice rozcuchaná a s očima ještě zalepenýma spánkem, podal jí hrnek.
„Tak jsem to promyslel,“ začal. „A mám lepší nápad, než abych se stěhoval do Olešnice. Vezmi si dovolenou. Pojedeme tam spolu. Na víkend. Podíváme se, jak na tom jsou, a v klidu to probereme. Já nejsem neochotnej pomoct. Ale nebude to tak, že mě někdo hodí do jámy a řekne kopej. Rozumíš?“
Eliška na něj chvíli nevěřícně hleděla a pak se jí v očích objevily slzy úlevy. „Já myslela, že mě pošleš k čertu…“
„Třeba tě ještě pošlu,“ ušklíbl se Karel. „Ale napřed pojedem spolu. A Lenka pojede s náma. Tohle je rodinná záležitost, ne? Tak žádný černý Petr. Všichni.“
Plán byl jednoduchý a Karel si ho už v hlavě připravil do nejmenších detailů. Celý týden dělal, že se chystá na dlouhodobý pobyt. Koupil si nové holínky, nepromokavou bundu, dokonce i jednu z těch směšných čepic s brmbolcem, o kterých tvrdil, že by si je nikdy nevzal. Ladislav mu schválně poslal esemesku: „Vidíš, už se na to těšíš. Já říkal, že jsi rozumnej kluk.“ Karel jen zakroutil hlavou.
V sobotu ráno naložili auto. Eliška seděla za volantem, Karel vedle ní a vzadu Lenka se svým věčně nespokojeným výrazem. Cestou vyzvídala, jak dlouho tam Karel zůstane, jestli si s sebou vzal teplý fusekle, a hlavně jestli je ochotnej převzít i administrativu kolem lékařů a lékárny.
„Lenko, počkej s tím. Nejdřív se musíme podívat, jakej je stav,“ opakovala Eliška, ale bylo vidět, že sama je nervózní. Karel mlčel a pozoroval ubíhající krajinu.
Když zastavili před starou chalupou, vyšla jim naproti babička o holi a děda, který se opíral o futra a mžoural proti slunci. Vypadali staře, hodně staře, a Karel na okamžik pocítil bodnutí svědomí. Ale jen na okamžik.
Uvnitř seděli kolem stolu s vyšívaným ubrusem a pili překyselenej čaj. Lenka okamžitě začala vysvětlovat, jak to všechno zařídili, a že Karel je ten, kdo tady bude bydlet. Babička s dědou přikyvovali. Karel počkal, až dořekne, a pak položil na stůl papír s číslem.
„Takže, Lenko, Evi, pojďme si to spočítat. Péče o dva nesoběstačné seniory. Předpokládám, že Lenka bude jakožto dcera přispívat. Čtyřiadvacetihodinová domácí péče. Když bych si účtoval jenom padesát korun na hodinu, což je hluboko pod minimální mzdou, dělá to šestatřicet tisíc měsíčně. Plus moje ztráta výdělku. Já beru padesát. Takže minimálně osmdesát šest tisíc měsíčně, Lenko. Máš to připravený, nebo to pošleš na účet?“
Lenka zbledla. „To jako chceš platit za to, že se staráš o rodinu?“
„Rodinu,“ zopakoval Karel. „Ale já jsem tvoje rodina, Lenko? Opravdu? Protože za celý roky, co znám Elišku, si na mě vzpomeneš, jenom když něco potřebuješ. Když bylo potřeba stěhovat nábytek, byl jsem dobrej. Když bylo potřeba hlídat tvý děti na oslavě, taky. A teď, když je potřeba něco opravdu těžkýho, jsem zase já ten první na ráně. A ty budeš co? Posílat tři stovky měsíčně a volat si se svým svědomím, že jsi splnila svoji povinnost?“
Ladislav, který dosud seděl v rohu a tvářil se jako neúplatný soudce, udeřil pěstí do stolu. „Tak dost! Bude to tak, jak jsem rozhod! Eliška je manželka, její místo je po boku muže, a ty, Karle, pojedeš sem a budeš se starat! O tom se nebude diskutovat!“
A v tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Eliška, která dosud jen tiše seděla a žmoulala v ruce papírový kapesník, se pomalu postavila. Podívala se na svého otce a její hlas byl tichý, ale nesmírně pevný.
„Tati, to stačí. Já jsem dospělá ženská. A tohle je můj muž. Ne tvůj sluha. Jestli někdo pojede do Olešnice, budeme to my. Ale až tehdy, kdy se na tom dohodneme. A Lenka se bude podílet. Skutečně. Nejen slibama. A když to nepřijmeš, tak se tady budeme střídat. Všichni. Ty taky. Máš důchod, máš čas. Konec diskuse.“
V místnosti nastalo ticho, že by bylo slyšet i padnout špendlík. Ladislav otevřel ústa, pak je zase zavřel. Podíval se na Lenku, hledal podporu, ale ta jen sklopila oči. Ne proto, že by byla poražená, ale proto, že v Eliščiných slovech byla pravda, která bolela.
Karel vzal svou ženu za ruku. Nic neříkal. Ani nemusel.
Zpátky do Brna jeli skoro mlčky, ale bylo to jiné ticho. Nebylo plné napětí a nevyřčených obvinění, ale podivné, křehké solidarity. Když zastavili před domem, Karel vytáhl z kufru svoje holínky a tu směšnou čepici.
„Co to děláš?“ zeptala se Eliška unaveně.
„Vracím to. Do Olešnice pojedu, ale jenom na návštěvu. A dokud nebude vyřešený, jak se do péče zapojí všichni, tak ani na tu návštěvu nepojedu. A ty to prosím tě vyřiď svýmu otci. Že až budu mít podepsanej plán střídání, kde je napsaný Láďa, Lenka, Eliška a Karel, a každý tam bude mít svůj díl, tak teprve potom. Dřív ne.“
Druhý den mu volal Ladislav. Tentokrát ne jako ten, kdo rozkazuje, ale jako někdo, kdo se snaží vyjednávat. „Karlíčku, tak se na to podíváme, ne? Co kdybys tam přece jenom na tejden zajel, zatímco my to tu s Lenkou domyslíme…“
Karel se usmál. Byl to ten typ úsměvu, co přichází, když konečně slyšíte, že váš protějšek začíná používat slova jako ‚domyslet‘ a ‚podíváme se‘. „Ne, Láďo. Nejdřív plán. Pak já. Sousedovic kluk říkal, že za úklid a nákupy by si vzal litr na tejden. Lenka si to může dovolit. Až to zařídíš, dej vědět. Rád přijedu na grilovačku. Na návštěvu. A jinak si užívej důchodu, jo?“
Zavěsil a podíval se na Elišku, která ho ze dveří pozorovala s šálkem kávy v ruce a s výrazem, v němž se mísila úleva, pýcha a možná i trocha překvapení, že tohle všechno dokázal. „Tak co,“ řekl, „zajdem dneska na pivo? Mám chuť na Plzeň a na ticho, ve kterým se nemusím nikomu ospravedlňovat.“ A když za sebou zavírali dveře od bytu, věděl, že v téhle malé válce nevyhrál jen on. Vyhráli ji oba.
