Markéta položila vařečku a opřela se oběma dlaněmi o kuchyňskou linku. Za oknem se do šera haly válely popelnice, z bytu sousedů duněla base — Láďa z trojky si zase pouštěl Kabát. Tohle pondělí smrdělo jako každý jiný.
Tomáš si rozvalil na židli, rozepnul si pásek a promnul si břicho.
„Hele, přemejšlel jsem. Tu garáž po dědkovi prodáme.“
Markéta se neotočila. Sledovala svůj odraz v černém skle digestoře. Už jednou to nadhodil, někdy v létě, když Roman poprvé přestal platit alimenty a hledal záchranný kruh. Tenkrát si řekla, že pro jistotu zajde za znalcem, ať ví, čeho se ten dotěrný stín kolem jejího majetku vlastně týká. Posudek od té doby nosila v batohu. Ani nevěděla proč, možná tušila, že řeči o „harampádí“ jednou přijdou znovu.
„Jakou garáž?“
„No tu tvoji. V Žižkově. Stejně tam skladuješ jen harampádí. Roman potřebuje prachy.“
Roman. Jeho bratr. Čtyřiatřicetiletý věčný dítě, co před půl rokem vystřídalo ženu, auto i bydlení a teď zřejmě přišlo na řadu něco dalšího.
„A na co Roman potřebuje zrovna moji garáž?“
Tomáš si nalil pivo a lokl si.
„Chce loď. S motorem. Prej je u Slapský přehrady novej kemp a tam se dá v pohodě podnikat. Půjčovat lidem čluny nebo tak něco. Je to rozjetej byznys, pětatřicet litrů za sezónu, počítal to.“
Markéta se konečně otočila. Neutírala si ruce do zástěry jako vždycky — měla je v kapsách tepláků a konečky prstů jí zbělely, jak je tiskla v pěst.
„Tak ať si na to vydělá. Nebo si vezme půjčku. Garáž je moje, zdědila jsem ji po dědovi dávno předtím, než jsme se vzali. Ty o tom víš.“
„No právě!“ Tomáš bouchl lahví o stůl. „Je to strašně sobecký, nechat si něco takovýho pro sebe, když rodina potřebuje. Já už jsem mu to slíbil.“
Markéta na něj chvíli mlčela. Měla čas si to srovnat. Za deset let manželství Tomáš vyměnil žárovku na záchodě celkem dvakrát, z toho jednou musela volat tátu, protože to blbě zapojil. Dědečkovu garáž neviděl ani zvenku.
„Cos mu slíbil?“
„No že mu pomůžu. Že ti to vysvětlím. Seš přece moje žena, ne? To jako nejsme rodina?“
„Tvoje rodina, Tomáši. Hlavně tvoje. Já jsem do ní jenom přistoupila, vzpomínáš? Když jsme brali hypotéku na tenhle byt, tvoje máma řekla, že se mám podepsat až na druhý místo, protože hlavní živitel jseš ty. A Roman ti tenkrát poradil, ať si necháš vyplatit podíl, kdyby náhodou. Pamatuješ?“
Tomáš zamrkal. Vytáhl mobil a začal v něm něco hledat. Markéta poznala ten gesto. Psal Romanovi. Z kuchyně do kuchyně, bratr bratrovi. Koordinace.
„Tak co, zejtra zajdem za tím makléřem? Borec z naší práce říkal, že teď jsou ceny v Praze 3 raketový,“ spustil Tomáš a zašermoval mobilem. „Roman už má vyhlídlej člun, jen čeká na cash. Když to stihnem do konce měsíce, dostane slevu. Pětadvacet procent. To je jako kdybysme našli dvacet tisíc na ulici.“
Markéta si sundala gumičku z vlasů a nechala je spadnout. Bez slov prošla kolem manžela do předsíně, vytáhla z batohu desky a položila mu je na klín.
„Co to je?“
„Znaleckej posudek. Cena tý garáže je tři a půl milionu. Je to moje výhradní vlastnictví, bez zástavy, bez věcnýho břemene. Jestli sis myslel, že prodáš špajz za pár šušňů, tak jsi vedle. Za tyhle peníze by Roman mohl mít i ten kemp, ne jenom loď. Ale jestli chceš pomoct bratrovi, mám lepší nápad.“
Tomáš vyskočil.
„Jakej?“
„Prodej svoji motorku. Tu novou hondíkávé, co jsi ji koupil loni. Stála čtyři sta, ne? To je tak akorát na pěknej člun. Co ty na to?“
V kuchyni i basa od sousedů přestala dunět.
„Zbláznila ses?!“ Tomášovi naskočily žíly na krku. „To je moje motorka! Já na ní jezdím celej rok! To je úplně něco jinýho!“
„V čem? V čem je to jiný? Oboje je majetek jednoho z nás. Já mám garáž, ty máš motorku. Ty chceš, abych obětovala já to svoje, aby Roman mohl podnikat. Tak mu to obětuj ty. Je to tvůj bratr. Tvoje krev.“
„Ty to nechápeš,“ vydechl Tomáš a začal přecházet od linky ke stolu. „Motorka je… to je prostě…“
„Svatá. Vím. Zatímco moje garáž je jen harampádí. Chápu to správně?“
Než stačil odpovědět, zazvonil zvonek. Dlouze, třikrát. Markéta mrkla na ciferník trouby — půl desáté večer. Tomáš už byl u dveří. Odemkl a dovnitř vklopýtala Romanova dcera Simona, za ní samotný Roman a jejich matka Vlasta. Celá rodinná rada.
„Nazdar, Markét,“ špitla Simona a hned zmizela v pokoji za televizí.
Vlasta si sundala kabát a bez pozvání zasedla za stůl. Roman zůstal stát ve dveřích, paže založený na prsou. Měl na sobě značkovou mikinu, kterou Markéta poznávala — stála přes čtyři tisíce. On sám jí jednou podobnou koupil k narozeninám, akorát ve slevě a o dvě čísla menší.
„Tak co, Markétko,“ začala Vlasta sladce. „Tomáš ti to už určitě řekl. Jsme přece jedna rodina. Když si nepomůžeme navzájem, kdo nám pomůže?“
„Pomůžu,“ kývla Markéta. „Právě jsem to Tomášovi navrhovala. Prodáme jeho motorku. Roman bude mít na člun a ještě mu zbyde na zásoby do kempu. Krásný řešení, ne?“
Roman se odlepil od futra.
„Hele, Markéto, nech toho. To je Tomášova věc. Potřebuje ji na cesty do práce. Navíc garáž jenom leží ladem. Mně jde fakt vo kšeft, chápeš? Já chci makat, ne se válet. Lidi na Slapech šílí po jachtách. Za rok to vydělám zpátky a pak ti to třeba i vrátím, kdyby to vyšlo ještě líp. Slibuju.“
„Když je to taková tutovka, proč si nevezmeš úvěr? Banka ti půjčí. Garáž můžeš zastavit, ne?“
Roman zčervenal. Vlasta položila dlaň na stůl. Rázně. Starosvětsky.
„Markéto, dost těch chytrých řečí. Roman má záznam v registru. Ty to víš. Banky mu nepůjčí ani na telefon. Tak nebuď sobecká a podepiš tu smlouvu. Tomáš zařídí zbytek. A ty ani nebudeš vědět, že jsi nějakou garáž měla. Stejně tam parkuješ jen starý lyže a sáčky od brambor.“
Markéta si vzala ze stolu desky s posudkem a podala je Vlastě.
„Tři a půl milionu, Vlasto. Víte, kolik to je peněz? To není lyžárna. To je cena bytu v menším městě. To je budoucnost. Pro moji dceru Nikolku — je to přece jediné, co po dědovi a po mně jednou dostane. A vy chcete, abych to prodala, aby si Roman mohl koupit loď. Loď. Aby vozil důchodce po přehradě. A garantuje mi tu někdo, že za rok nepřijde o to všechno?“
„Já ti garantuju…“ napřáhl se Roman.
„Co? Co mi garantuješ? Ty, co dlužíš alimenty za Simonu a bydlíš u mámy? Ty mi chceš garantovat byznys?“
Simona v obýváku přepnula program. Na obrazovce blikla reklama na prací prášek. Vlasta si odkašlala, a pak vzala okraj stolu do dlaní, jako by chtěla tenhle byt i s Markétou zvednout a odnést.
„Takže nepodepíšeš?“
„Nepodepíšu. A jestli se Tomáš pokusí něco obejít, tak se obrátím na právníka. Posudek mám. Soudní znalec, orazítkovaný, datum i podpis.“
Tomáš popadl klíče ze stolu.
„Tak to teda sorry, mami. Sorry, Romane. Já za tohle nemůžu. Já jsem jí to říkal. Říkal, že je sobecká, vidíš to sám. Já se s ní rozvedu! Přísahám, že se rozvedu!“
Markéta zaměřila pozornost přímo na něj. Deset let. Deset let vařila, prala, žehlila, platila polovinu hypotéky, o víkendech hlídala Simonu, když si Roman potřeboval „vyčistit hlavu“. Vydržela tchyniny poznámky o tom, že by měla víc šetřit, že moc utrácí za jogurty a bio zeleninu. Vydržela i to, když jí Tomáš k čtyřicátinám koupil mixér, protože „to chtěla, ne?“. Ale tohle byla poslední kapka.
„Dobře. Rozveď se.“
Vlasta ztěžka vydechla, stáhla rty a na vteřinu jí zbělaly klouby, kterými svírala hranu stolu. Romanovy ústa se bez hlesu otevřely.
„Cože?“
„Jestli chceš pomoc bratrovi, běž do toho. Dej mu svoje peníze. Svoji motorku. Klidně i svoji půlku bytu. Ale moje věci z toho vynechej. A zítra si zajdi za advokátem, jak to bude s tím rozvodem. Já ti to podám na stůl. Hypotéka se rozdělí napůl, tvůj podíl se vyplatí. A ty pak klidně můžeš spát u Romana na lodi. Až bude.“
Roman zavrčel, popadl Simonu za rukáv a vypochodoval z bytu. Vlasta se zvedla, narovnala si límec a bez jediného slova odešla za ním — jen podpatky jí cvakaly vztekleji než obvykle. Dveře bouchly, až zadrnčely skleničky ve vitríně.
Tomáš zůstal sedět. Díval se do desek s posudkem, jako by tam čekal jiné číslo. Menší. Míň strašidelný. Míň definitivní.
„To jako vážně? Kvůli blbý garáži?“
Markéta vešla do ložnice, vytáhla ze skříně starou krabici od bot a začala do ní rovnat jeho věci. Spodní prádlo, ponožky, nabíječku na mobil, tu směšnou kravatu s Mickey Mousem, co mu kdysi dala jeho máma. Položila krabici na práh.
„Ne. Ne kvůli garáži. Kvůli tomu, že pro tebe nejsem tvoje žena. Jsem jenom někdo, kdo ti má krýt záda, když si hraješ na hrdinu před vlastní rodinou.“
Noc byla dlouhá. Tomáš přespal na gauči, druhý den ráno odjel do práce dřív než obvykle. Žádný sbohem, žádná káva. Markéta vstala, uvařila si silný čaj a vyhlédla z okna. Na dvoře popeláři vyváželi kontejnery. Rachot plechu.
Za týden jí přišla SMS od Romana. Dlouhá, sprostá. Že mu zničila život, že už na něj každej kouká jako na chudáka, že bratr kvůli ní bude jezdit autobusem. Na konci stálo: „Stejně ti ji seberem, počkej.“
Markéta SMS smazala. Zablokovala číslo. A ještě ten večer zavolala Nikolce do Brna.
„Mami, co se děje?“
„Nic, zlato. Jenom ti něco přepíšu.“
O dva dny později seděla u notáře v Truhlářský ulici. Pan notář, starší pán s pečlivě zastřiženým knírkem, jí podával plnicí pero.
„Darovací smlouva, paní Dvořáková. Garáž v Žižkově na vaši dceru Nikolku. Všechno je připravené, katastr už počká jen na podpis.“
Markéta pero uchopila. Zadívala se na formulář. Dědova garáž. Pamatovala si, jak jí v osmi letech dovolil vymalovat vrata na modro — a ona to vzala doslova, natřela kliku, panty, i kus chodníku. Vůně benzínu, děda s montérkama od kolomazi, starý rádio, co hrálo country.
Podepsala.
K večeru přijel Tomáš z práce celý rozzářený. Položil na stůl nějaké papíry.
„Tak jsem to zařídil. Zejtra jde garáž do nabídky. Roman mi sehnal kupce. Prej borec z loděnice, co chce sklad. Dá nám skoro tržní cenu. Tak vidíš, nakonec to dobře dopadne a ty ses nemusela rozvádět.“
Usmíval se. Fakt se usmíval. Jako by tu noc neležel na gauči sám. Jako by mu nedošlo, že má sbalenou krabici na prahu ložnice.
Markéta si nalila vodu. Napila se.
„Kupce?“
„No. Jsou to tři mega. Roman dostane svoje a ještě nám zbyde na dovolenou.“
„Tomáši… Garáž už není moje. Dneska ráno jsem ji přepsala na Nikolku. Darovací smlouvou. Je plnoletá, zletilá, svéprávná. Bez jejího souhlasu s tou budovou nikdo nehne. A ona souhlas nedá. Volala jsem jí.“
Tomášovi ztuhla pěst na papírech.
„Cos to… udělala?“
„Pojistila jsem ji. Před tebou. Před Romanem. Před vaší mámou. Je to v katastru. Ode dneška je to Nikolčina garáž. Její, rozumíš? A jestli si Roman bude chtít koupit loď, ať si na ni našetří sám.“
Tomáš se zhroutil na židli. Zíral do zdi. Konečně mu to došlo. Není co prodávat. Není komu brát. Nikolka ho neměla ráda odjakživa — a teď k tomu má všechny důvody podložené úředně.
„Roman mě zabije. Já už jsem podepsal předběžnou dohodu s tím chlápkem. On už složil rezervační poplatek Romanovi na účet. Čtyřicet tisíc. V hotovosti! Co já mu řeknu?“
Markéta dopila vodu, odložila sklenici do dřezu a oblékla si bundu. Ve dveřích se otočila.
„Řekni mu pravdu. Že sis hrál na pána domu, ale zapomněl ses zeptat, čí ten dům vlastně je. A mimochodem, nezapomeň mu vrátit ty peníze. Čtyřicet tisíc. To máš přesně jednu výplatu, ne? Tak ať nežere.“
Zavřela za sebou dveře. Seběhla schody, prošla kolem popelnic, nadechla se chladného říjnového vzduchu. Někde nahoře zabouchlo okno. Byt trojky, Láďa pouštěl další písničku.
Basa duněla ještě dvě hodiny. Markéta zatím procházela nočním městem, pěsti v kapsách, a po dlouhých deseti letech měla pocit, že se jí do plic vejde víc vzduchu. Garáž stála na svém místě, zamčená a ztichlá. Modrá vrata. Rezavá klika. Dědův stín.
Doma ji čekal prázdný byt. Tomáš odjel. K Romanovi, k Vlastě, k čertu. Bylo to jedno.
O měsíc později přišla od soudu obálka. Návrh na rozvod. Podepsala ho bez váhání a ten den si uvařila dva párky. Hořčici koupila plnotučnou, tu nejdražší, na kterou Tomáš vždycky nadával, že jsou to vyhozený prachy. O půl deváté večer zvedla telefon.
„Nikol?“
„Mami?“
„Zítra přijedu do Brna. Uděláme si víkend. Beru tě na oběd, kam budeš chtít. A jedeš se mnou k Žižkovu podívat se na tu naši garáž. Je načase tam uklidit.“
