Jitka Bartošová zavírala krám na Vinohradské pomalu tou dobou, kdy se v Praze začínalo stmívat kolem půl sedmé. Prodávala léta drobnosti — nitě, knoflíky, zip na míru — v obchůdku, který zdědila po tetě, a věděla, že za rohem, na dvorku bývalého činžáku, žije kolonie koček, o které se stará paní Součková z třetího patra. Jitka jim tam nosívala zbytky kuřecího masa, když měla čas.
Ten večer si všimla něčeho jiného. V hromadě sutě po opravě fasády, kterou dělníci nechali na dvorku přes zimu, byla díra mezi cihlami — tak akorát velká, že se do ní vešlo koťátko. A ono tam sedělo. Nehybně, s packami schovanými pod tělem, a dívalo se ven jako z okénka.
Jitka si dřepla na bobek, i když ji koleno bolelo už od loňska, a natáhla ruku. Koťátko neuteklo. Jenom sledovalo prst, který se přibližoval, a čekalo.
„Ty seš teda vynalézavá," řekla nahlas, protože mluvit na kočky sama byla zvyklá roky.
Druhý den přišla se sklenicí paštiky a plyšovou dečkou. Koťátko tam bylo zas — hubené, s klíšťaty za uchem, ale klidné, jako by ta díra v suti byla jeho vlastní byt s výhledem. Jitka to fotila mobilem a poslala fotku dceři Kateřině, která bydlela v Brně a chovala dva mopslíky a měla názor na všechno.
„Mami, to je roztomilý, ale nemůžeš si brát další zvíře. Máš doma Fandu, máš krám, máš pětašedesát let a koleno, který ti operovali."
Jitka na to neodpověděla. Věděla dobře, kolik jí je a co ji bolí. Věděla taky, že to koťátko za tři dny umrzne, protože noci už byly na severáku ostré, a paní Součková krmila jen ty kočky, které znala od kotěte, ne cizí přírůstky.
Tady se to zlomilo — ne křikem, ne hádkou, ale tím, že Jitka ten večer, když zavírala krám, nechala poprvé za třicet let visačku OTEVŘENO otočenou špatnou stranou, protože zůstala na dvoře o dvacet minut déle, než měla, a snažila se koťě vytáhnout z díry holýma rukama, zatímco jí crčela krev z škrábnutí na zápěstí.
Kateřina přijela o víkendu, jak měla ve zvyku jednou za měsíc, a zastihla matku, jak v kuchyni na Vinohradech krmí injekční stříkačkou bez jehly kotě zabalené do staré mikiny po dědovi. Byt páchl mlékem a dezinfekcí. Fanda, patnáctiletý kocour, seděl uraženě na skříni a odmítal slézt.
„Mami, tohle je šílený. Ty ho ani neznáš, nemá papíry, může mít cokoliv — leukémii, hlísty, cokoliv."
„Byla jsem s ním u veterinářky na Korunní. Stálo mě to osmnáct set korun a je čistej."
„A co bude dál? Necháš si ho? V šedesáti pěti? Co když se ti zase rozjede koleno a nebudeš moct ani na dvorek?"
Jitka položila stříkačku na utěrku a poprvé za celý rozhovor se na dceru podívala zpříma.
„Kdo se stará o tebe, až ti bude nudno na tom sídlišti v Brně a ty dva mopslíci ti nebudou stačit? Já se ptám sebe, ne tebe, co budu dělat za pět let. Ptám se, co udělám dneska večer, aby tohle nezmrzlo pod barákem."
Kateřina mlčela. Bylo to poprvé, co matka mluvila takhle přímo, bez omluvy v hlase.
Uplynuly tři týdny. Koťátko — Jitka mu říkala Uhlík, protože bylo černé jako saze z kamen — přibralo, přestalo se bát vysavače a naučilo se spát Fandovi na břiše, což starý kocour snášel s despektem, ale bez protestu. Jitka ho brala s sebou do krámu v přenosce, protože bytová paní nechtěla zvíře přes den samotné, a zákaznice si na Uhlíka zvykly natolik, že se ptaly po něm dřív než po nových knoflících.
Zlom přišel, když paní Součková, ta, co krmila dvorové kočky, zazvonila u Jitky s tím, že prý slyšela, že si Jitka "bere odjinud" zvířata a že to prý "kazí kolonii", protože cizí kočky nosí infekce. Byla to stará hádka, dvacet let stará nevraživost mezi dvěma ženami, které si nikdy neřekly rovnou, oč jim vlastně jde.
Jitka ji nechala domluvit, pak zašla do předsíně, vzala papír od veterinářky s potvrzením o očkování a testech, a položila ho na stůl mezi ně.
„Tady máte, ať vidíte, že vaše kolonie je v bezpečí. A teď vám povím, co si myslím doopravdy — vy jste se bála, že vám ukážu, že se dá starat i o to zvíře, který vy jste nechala zmrznout, protože nemělo správnou adresu."
Paní Součková odešla bez odpovědi a přestala Jitku zdravit na schodech na dalších čtrnáct dní.
Kateřina zavolala týden nato, hlas měla jiný, tišší.
„Mami, promiň za to o kolenu. Přemýšlela jsem o tom. Vlastně… jsem ráda, že ho máš."
„Já vím," řekla Jitka a podívala se na Uhlíka, který se v tu chvíli producíroval po parapetu jako by mu ten byt patřil odjakživa.
O měsíc později Jitka zašla k notářce na Národní a nechala připsat do závěti jednu větu — že v případě, že by se jí něco stalo, dům si má vzít k sobě konkrétně soused Pavel Dvořák z prvního patra, kterému kočky nevadily a který už dvakrát Uhlíkovi otevřel dveře, když se Jitka zdržela v krámě. Vytiskla si kopii té stránky a založila ji do desek s nápisem "Uhlík" vedle veterinárních potvrzení a účtenky za osmnáct set korun.
Když tu složku ukazovala Kateřině při další návštěvě, dcera se zasmála — poprvé bez výčitky v hlase.
„Ty sis fakt založila spis na kočku."
„Na to, co je moje," řekla Jitka a zavřela desky. Uhlík v tu chvíli vlezl do prázdné krabice od bot na parapetu, stočil se do klubíčka a vypadal, jako by tahle krabice byla přesně ušitá na míru jeho tělu — stejně jako ta díra v cihlách, kde ho Jitka poprvé našla.
