Zeptala se mě u kadeřnice, zatímco jí barvili odrosty. Bylo jí něco přes dvacet, seděla vedle mě pod sušičem s telefonem v ruce a najednou to z ní vypadlo:
— Paní Věro, a jaké to je, být už stará?
Kadeřnice Zuzka ztuhla s hřebenem v ruce. V salonu na Korunní, kam chodím už jedenadvacet let, na chvíli přestal hrát rádiový šlágr z osmdesátek. Ta holka zrudla, začala se omlouvat, něco o tom, že to tak nemyslela.
Zasmála jsem se a řekla jí, ať se neomlouvá. Že je to vlastně dobrá otázka a že si na ni ráda odpovím — jenom potřebuju chvilku.
Za oknem projela tramvaj číslo 11, dole na chodníku pes od sousedů z třetího patra štěkal na holuby, jak dělá každé odpoledne v půl třetí. Napila jsem se kávy, která už byla vlažná.
Co jí mám říct? Že se ráno probouzím a chvíli nevím, čí je to koleno, které mě bolí? Nebo že si na chalupě u Sázavy pořád nechávám nedodělaný plot, protože ho slíbil dokončit Pavel, a já ho po jeho smrti nedokázala ani dostavět, ani strhnout?
Zuzka rozčesávala barvu hřebenem a dívala se na mě v zrcadle, jako by taky čekala na odpověď. V salonu bylo najednou dost ticho na to, aby bylo slyšet, jak crčí voda z kohoutku u umyvadel.
— No, je to různé, — začala jsem opatrně. — Někdy je to fajn. Někdy ne.
Holka se nespokojila. Sklonila se ke mně, gumička sklouzla z jejího zápěstí na podlahu, ani si toho nevšimla.
— Ale vážně. Myslím to vážně. Já se… — zarazila se, podívala se na Zuzku, pak zase na mě. — Máma měla loni rakovinu. Je jí čtyřicet šest. A já pořád myslím na to, že jednou budu stará, jestli vůbec budu, a nevím, jestli se mám bát, nebo se na to těšit.
V tu chvíli mi bylo jasné, proč se ptá. Nešlo o zdvořilostní otázku k oholení pěti minut čekání pod sušičem. Šlo o strach, který nosí s sebou od loňska a nemá ho komu vyslovit.
Napadla mě kočka, kterou jsem měla šestnáct let a která poslední týden nechtěla vylézt zpod postele, ať jsem dělala, co dělala. A napadl mě bazén v Mariánských Lázních, kam jsem loni v srpnu jela vlakem, protože bylo blíž a levněji, a jak jsem si stáhla plavky přes tělo, které se dávno nepodobalo žádné fotce, a vlezla do vody, aniž bych se kohokoli ptala na dovolení.
Mohla jsem jí říct obojí. Mohla jsem mlčet a nechat to při zdvořilé frázi. Místo toho jsem odložila hrnek na stolek vedle sušičky a řekla nahlas, tak aby to slyšela i Zuzka a ta paní se studenými natáčkami u vedlejšího křesla:
— Je to jako mít u sebe furt dva lidi. Jeden se dívá do zrcadla po babičce, co mám na chodbě, vidí tam vrásky a šediny a na vteřinu se lekne. A druhý jde hned potom do kuchyně, obleče si moc pestrou halenku, ukrojí si druhý kus bublaniny a je mu z toho úplně jedno.
Holka mlčela, ale přestala se dívat do telefonu.
— Ztratila jsem manžela, ztratila jsem kočku, bála jsem se o syna, když se rozváděl. Bolelo to všechno pokaždé jinak. Ale žádná z těch věcí mě nezastavila natolik, abych přestala chtít druhou porci bublaniny nebo si zatancovat sama v obýváku bosa na studeném parketu.
— A nebojíte se? — zeptala se tiše.
— Bojím. Ale ne toho, čeho se bojíš ty. Bojím se, že nestihnu ten plot na chalupě. Že zemřu s nedodělaným plotem a syn ho bude muset strhávat, protože už bude celý shnilý.
Zasmála se — krátce, nejistě, ale zasmála se. Zuzka za mnou vyprskla taky, spustila fén, aby to nebylo tak trapné, a horký vzduch mi rozčechral vlasy kolem spánků.
— Takže se máma nemusí bát? — zeptala se holka po chvíli, tišeji, jenom pro mě.
— Máma se bát nemusí toho, že zestárne. Může se bát rakoviny, to je jiná věc. Ale stárnutí samo o sobě jí jenom dá právo koukat na seriály do třetí do rána a nikomu se z toho nezpovídat.
Přikývla, sebrala ze země tu gumičku a stočila si s ní vlasy do culíku, i když jí ještě barvili odrosty a Zuzka jí něco nadávala, že to má nechat rozpuštěné.
Fén doběhl. Tramvaj číslo 11 zase projela dole po Korunní, pes od sousedů odštěkal poslední holuby a odmlčel se. Zuzka mi nandala hřeben do kapsy pláště a řekla, ať se posadím k umyvadlu, že mě propláchne.
Když jsem vstávala, holka mě chytila za rukáv.
— Díky, — řekla jenom, a bylo v tom víc, než kolik by se vešlo do delší věty.
Sedla jsem si k umyvadlu, zaklonila hlavu do křivky, a voda mi stekla za krk, teplá, a já zavřela oči a myslela na to, že ten plot letos snad opravdu dodělám.
