„Chtěl bych někoho mladšího," řekl Radek do mikrofonu na oslavě svých padesátin. Po devatenácti letech manželství jsem odložila příbor a mlčky odešla od stolu.
Bylo to koncem srpna, večer teplý a vlhký jako v skleníku, a slavili jsme v hospůdce U Vlaštovky kousek za Kolínem, kde měl Radek pronajatou garáž s autoservisem. Venku bzučely komáři nad rybníkem, dovnitř otevřeným oknem táhla vůně smažených řízků z kuchyně a odněkud z parkoviště se ozývalo, jak někdo pouští z rádia hity Karla Gotta – majitel hospody to měl rád nahlas, i když nikdo netančil.
Radek stál u dlouhého stolu, v ruce panák slivovice, tvář rudou od gratulací a alkoholu. Vzal mikrofon, který si servisní kluci půjčili na karaoke, a ťukl do něj prstem.
„Devatenáct let s Janou, jo. Fajn, fakt fajn. Ale abych byl upřímnej – opravdu upřímnej – už mě nebaví ty její… ty její babky ze sboru, každou středu… Co jsem to říkal? Jani, promiň. Víš, že tě mám rád. Fakt. Ale chtěl bych někoho živýho. Někoho mladýho a živýho. Ještě nejsem žádnej dědek."
Mikrofon zapraskal, ozvěna to hodila přes celou zahrádku. Smích se ozval od stolu mechaniků – Pepa plácl dlaní do stolu, jako by to byl nejlepší vtip měsíce. Jedna ze sousedek vydala tichý, zdvořilý povzdech, spíš na oko než z opravdového pohoršení.
Seděla jsem naproti němu s vidličkou v ruce, na ní kousek bramborového salátu s kolečkem vajíčka. Ten obrázek mám v hlavě dodnes – to vajíčko, ten žlutý kroužek na majonéze. Slyšela jsem ho poprvé. Pak podruhé, protože se naklonil zpátky k mikrofonu a zopakoval, se slovy trochu rozteklými, že chce někoho mladýho a živýho, někoho, kdo nevoní po notovém sešitu a podzimu. Začala jsem počítat, kolik lidí to slyšelo. Odpověď byla – všichni.
Můj sbor, ženský pěvecký sbor Vlaštovky, který jsem vedla dvanáct let, stál u vchodu do zahrádky. Osm žen ve stejných bílých halenkách s volánkem, které jsme s Boženou a paní Vlastou vybíraly v látkárně na Kutnohorské ulici na jaře. Byly tam, protože jsme měly zazpívat gratulační písničku – dárek, který jsme tři týdny nacvičovaly. Pár minut předtím, než Radek ťukl vidličkou do skleničky, jsem na ně kývla přes zahrádku – malé, důvěrně známé gesto, které znamenalo: za chvíli, holky, nadechněte se. Stály tiše, s trpělivostí lidí zvyklých čekat, až přijde jejich řada.
Viděla jsem je za jeho širokými zády. Božena, sedmdesát tři let, bývalá vedoucí knihovny, si pomalu položila kabelku na volnou židli u plotu. Nespadla jí. Položila ji. Nějak úmyslně, jako by najednou vážila víc, než unesla.
A paní Vlasta, sedmdesát sedm, ve své nejlepší letní sukni a s brož ve tvaru vážky, kterou nosila jen na svátky – sedla si. Sedla si tak, jak si sedají staré ženy v čekárně, když vědí, že sestřička je zavolá až za dvě hodiny. Ruce položila do klína a přitiskla si k břichu obnošenou kabelku.
V hlavě se mi nic nezlomilo. Žádné náhlé prozření, žádný výbuch ponížení. Uvnitř se prostě rozhostilo ticho – jako by někdo vypnul rádio, které celý večer hučelo někde v kuchyni, a já ho slyšela až ve chvíli, kdy zmlklo. Nadechla jsem se, dvakrát, dlouze, tak, jak to učím svoje altky, než mají táhnout tón z bránice. Při druhém nádechu jsem položila vidličku vedle talíře, hroty dolů.
Vstala jsem, obešla stůl kolem mís s bramborovým salátem a džbánů s domácí limonádou a došla ke svému sboru.
„Holky, pojďte. Konec. Promiňte mi to."
Řekla jsem to potichu, aby to slyšela jen první řada. Božena se na mě podívala přes brýle a beze slova zvedla kabelku ze židle. Paní Vlasta vstala, opřená o okraj stolu, a uhladila si sukni. Ostatní – Hanka, Zina, obě Marušky, protože jsme jich měly v altu dvě, Milena, Radka a nejmladší Petra – se otočily a šly za mnou k parkovišti jako žákyně za učitelkou při požárním poplachu. Nikdo nepromluvil. A to bylo ze všeho nejhorší – že mlčely. Moje ženské byly jinak vypravěčky, pořád si šeptaly o vnoučatech nebo o receptech na bábovku, když jsme spolu chodily po chodbě do zkušebny.
„Vemte si kabáty," řekla jsem klidně. „Zavolám taxíky."
Otevřela jsem síťové dveře a vyšla na parkoviště. Mrholilo. Byl konec srpna, ale od rybníka táhl studený, vlhký vzduch. Objednala jsem dva vozy – jeden osobní pro čtyři, druhý větší, pro zbytek.
Vrátila jsem se dovnitř a ony už stály v tichém hloučku u vchodu, v pletených svetrech přehozených přes ramena i v tom teple. Vlasta se přiblížila, dotkla se mého zápěstí chladnými prsty.
„Jani," řekla, „nám nic není. Nedělej si s náma starosti. My to chápeme."
To „my to chápeme" jsem se nejvíc bála uslyšet. Celým srdcem jsem si přála, aby to neřekla. Božena neřekla nic. Dívala se přes mé rameno na cedulku Servis Novák na plotě u garáže.
Zůstala jsem s nimi, dokud taxíky nepřijely, pomohla jim nastoupit a zamávala, když kola rozstříkla louže na cestě. Když jsem se vrátila zpátky ke stolu, číšníci už nosili hlavní chod – pečeného kapra s bramborem. Radek seděl na židli, spokojeně krájel rybu a naklonil se, aby něco vyprávěl Pepovi, s tím svým širokým, bezstarostným úsměvem. Podíval se na mě přes celou zahrádku, jako by se nic nestalo. Možná si opravdu nepamatoval, co řekl do mikrofonu; po deváté hodině si málokdy pamatoval cokoli.
Nevrátila jsem se na své místo vedle jeho bundy přehozené přes opěradlo. Obešla jsem stůl a přisedla si na druhý konec, k Tomášovi a Kláře. Tomáš na mě pohlédl s napjatou čelistí. Pod ubrusem mě chytil za ruku – dlaň měl velkou, mozolnatou a teplou, úplně jako jeho táta před třiceti lety.
„Mami, já s ním promluvím," zašeptal, hlas se mu chvěl mladickým vztekem.
„Nedělej to, Tomíku. Jez."
Klára, moje snacha, dvaadvacet let, pracovala v pobočce spořitelny v Kolíně, vzala karafu a mlčky mi dolila vodu. Přisunula mi ke mně čistý talířek na chleba. Klára dělala všechno beze slov. Byl to jeden z mnoha důvodů, proč jsem ji měla ráda.
Zůstala jsem tam do konce večera. Dokud nepřinesli dort, dokud mě vedoucí servisu, paní Doležalová, mlčky neobjala kolem ramen, a dokud Pepa nepronesl poslední, nesourodý přípitek: „na našeho šéfa Radka, ve kterym je pořád tolik ohně!"
Domů jsme jeli spolu taxíkem po mokré silnici od Kolína. Radek na zadním sedadle opřel hlavu o opěrku a díval se na mě přivřenýma očima.
„Jani, co je s tebou? Proč jsi seděla tak daleko?"
„Radku, promluvíme si v pondělí. Nech mě dojet domů."
Zamručel, oči se mu zavíraly, a mlčel. Položil mi těžkou ruku na koleno. Neodstrčila jsem ji. Jen jsem seděla a dívala se z okna na žluté lampy podél silnice na Poděbrady.
Doma se svlékl potmě a hned usnul, chrápal do tří minut. Sedla jsem si na stoličku u kuchenního okna a dívala se na panelák přes ulici, kde svítilo jedno okno v druhém patře.
Ze skříňky nad dřezem, za sklenicí s kroupami, jsem vytáhla otevřenou krabičku cigaret, kterou tam v únoru zapomněl Radkův kamarád. Otevřela jsem malé ventilační okénko a kouřila do chladné srpnové noci. Ruce se mi netřásly. V puse jsem měla pocit sucha, jako by byla nacpaná vatou, a hořký kouř do ní propaloval čistou stopu.
Myslela jsem na všechno najednou. Vzpomněla jsem si, jak jsme nakonec nezazpívaly „Nechte zpívat mě", kterou jsme tři týdny nacvičovaly. Vzpomněla jsem si na podzim roku 2007, kdy Radek tiskl letáky na servis poté, co jeho první žena zemřela na rakovinu a nechala mu pětiletého Tomáše. Vzpomněla jsem, jak jsem jim nosila hrnce guláše, vylévala mu vodku do dřezu, když ho žal hnal k pití, a jak jsme se dali dohromady na jaře 2008. Vychovala jsem Tomáše jako vlastního – pomáhala mu s úkoly, léčila neštovice, seděla s ním u odvodu, když mu bylo osmnáct – a on mi od druhé třídy říkal mami. S Radkem jsme společné dítě neměli; přišla jsem o miminko v šestnáctém týdnu, a nakonec jsme se shodli, že Tomáš nám stačí. Devatenáct let.
V pondělí ráno přišel Radek do kuchyně v sedm. Seděla jsem už u stolu, oblečená na cestu.
„Radku, odcházím."
Zůstal stát na půl cesty ke konvici.
„Jani, o čem to mluvíš? Pořád kvůli sobotě? Vždyť jsem si dělal srandu."
„Já vím, že sis dělal srandu. Právě proto odcházím."
Hádal se dvacet minut – že je starej blbec, že mě má rád, že má rád i ty babky. Poslouchala jsem, popíjela studený čaj a řekla mu, že jdu k Ireně, moji sbormistrovské kolegyni. Bydlela jsem u Ireny tři dny. Když jsem se vrátila pro věci, zatímco byl Radek v servisu, vzala jsem si oblečení, doklady, dva fotoalba a svůj modrý keramický hrnek s nápisem „Nejlepší máma na světě". Konvici, hrnce i televizi jsem nechala.
Rozvedli jsme se v klidu a majetek rozdělili bez scény. Prodali jsme náš rodinný domek na okraji Kolína; on si koupil byt blíž centru, já menší garsonku na Švermově ulici, s okny do vnitrobloku, kde stály houpačky.
Když jsem zavolala své sedmdesátileté mamince do Čáslavi, aby jí to řekla, chvíli mlčela a pak povzdechla: „Jani, na tohle jsem čekala moc dlouho."
Týden po oslavě požádal sbor o změnu názvu z „Seniorky" na „Naděje". Souhlasila jsem bez váhání.
Uplynul rok v klidu – pravidelné zkoušky, podzimní koncerty, třetí místo na krajské přehlídce v Kutné Hoře a deset dní u mámy v Čáslavi. Radek posílal krátké, zdvořilé zprávy k narozeninám a Vánocům; odpovídala jsem stejně stroze. Na podzim se s Tomášem usmířili, chodili spolu na ryby na Labe.
Pak, jednoho teplého srpnového úterý odpoledne, jsme zkoušely v malém sále kulturního domu. Vysoká okna byla otevřená, dovnitř táhla vůně posekané trávy z parku naproti. Koutkem oka jsem si všimla někoho na chodbě.
Když jsme dozpívaly sloku, podívala jsem se ven. Radek stál tam v montérkách, s modrou košilí, v ruce papírovou složku. Na parkovišti měl svoji dodávku; jeho servis vyhrál výběrové řízení na opravu garáží u kulturního domu.
O přestávce jsem k němu vyšla.
„Jani…" začal nejistě.
„Radku, máme zkoušku," řekla jsem klidně a rovně. „Přišel jsi kvůli té zakázce na garáže? Kancelář správy je na konci chodby."
Díval se mi dlouho do tváře, hledal v ní hněv nebo smutek, ale viděl jen klid. Pomalu kývl.
„Jo," řekl. „Na konci."
Otočil se a odešel po linoleu. Poslouchala jsem jeho kroky, dokud nedošel k účtárně a nezmizel za dveřmi.
Vrátila jsem se do sálu, kde si Vlasta upravovala vážkovou brož a Božena popíjela vodu ze skleničky. Šla jsem k pultíku, zvedla ruku nad hlavu.
„Od začátku, holky," řekla jsem. Začaly jsme znovu, od první noty.
