– Koho jsi přivedl do mého bytu? – zeptala se klidně Jana. – Přitom jsme se přece domluvili, že tvoje děti z prvního manželství s námi bydlet nebudou.
V předsíni stála dvojčata Matěj a Tim se stejnými batohy na zádech, zatímco Petr nesl do bytu dva obrovské kufry.
– Prosím tě, nezačínej. Situace se změnila. Jen na měsíc. Možná na dva.
– Nebo na tři? To už není návštěva, Petře. To je stěhování.
Jana se usmála na chlapce.
– Běžte si zatím hrát do pokoje. Najdete tam stolní hry.
Když za nimi zavřela dveře, otočila se k manželovi.
– Přivezl jsi děti se všemi jejich věcmi a ani ses mě nezeptal?
– Jsou to moji synové! Nemohl jsem je přece nechat bez střechy nad hlavou!
– Když jsme se brali, slíbil jsi mi, že budou bydlet s Kristýnou. Přijet na víkend je jedna věc. Přestěhovat se sem natrvalo je něco úplně jiného.
– Je to přece i můj domov!
– Ne. Je to můj byt. Koupila jsem si ho ještě před naším manželstvím a zůstane můj.
Jana vytáhla telefon a zavolala tchyni.
– Marie, víte, že Petr dnes přivezl kluky k nám i se všemi jejich věcmi? Tvrdí, že teď budou bydlet tady.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
– Jani… Ne. Nic mi o tom neřekl.
– Prosím vás tedy o adresu Kristýny.
Jakmile ji dostala, hovor ukončila.
– Na co tu adresu potřebuješ? – zbledl Petr.
– Protože každou sobotu hlídám tvoje děti, zatímco ty prý jezdíš za kamarádem nebo za maminkou. Jenže teď se ukázalo, že tě ani tvoje máma v tu dobu nevídá.
👇 Pokračování tohoto příběhu najdete dole v komentářích.
Tu noc Jana skoro vůbec nespala.
V hlavě si znovu přehrávala všechny jeho výmluvy, nečekané odjezdy i podivné telefonáty. Najednou všechno začalo dávat smysl.
Ráno Petr jako obvykle jen řekl:
– Musím něco zařídit.
A odešel.
Jana odvezla Matěje a Tima k Marii.
– Odpusť mu, Jani, – řekla tchyně tiše. – Lhal nejen tobě. Lhal i mně.
– Na kluky se nezlobím. Oni za nic nemůžou.
Potom Jana odjela na adresu Kristýny.
Jakmile zazvonila, otevřel dveře… Petr.
Na nohou měl domácí pantofle.
V předsíni visel dámský kabát, vedle dveří stály jeho tenisky a z kuchyně voněla čerstvě uvařená káva.
– Jani… Není to tak, jak si myslíš! Jen jsem přijel pomoct. Rozbil se tady kohoutek…
Neřekla ani slovo.
Otočila se a odešla.
Další lži už poslouchat nechtěla.
Cestou domů zavolala zámečníka i stěhovací firmu.
Za hodinu byl v jejím bytě nový zámek.
Krátce nato byly všechny Petrovy věci – oblečení, nábytek, krabice i dětské kufry – pečlivě naloženy a odvezeny na adresu Kristýny.
O hodinu a půl později zazvonil telefon.
– Jano! Co jsi to udělala?!
– Poslala jsem tvoje věci tam, kde trávíš své víkendy.
– Ale Kristýna má manžela! Co si bude myslet?
– Neboj se. Už jsem mu napsala.
– Cože?
– Odpověděl jediným slovem: „Děkuji.“
– To jsi nemohla…
– Mohla. A udělala jsem to.
– Nikdy jsem tě nepodvedl!
– Otevřel jsi dveře bytu své bývalé ženy v domácích pantoflích. Na člověka, který prý jen opravuje kohoutek, to působilo až příliš domácky.
Petr zmlkl.
Neměl už co říct.
– Kluci jsou u tvé maminky. Zámek jsem vyměnila. V pondělí podám žádost o rozvod.
– Nemám kam jít…
– Máš Kristýnu. Máš maminku. A máš celý svět. Jen můj byt už do něj nepatří.
Zablokovala jeho číslo.
Za pár minut jí zavolal Oleg, manžel Kristýny.
– Děkuji vám. Už dlouho jsem něco tušil, ale neměl jsem důkazy. Jeho kufry přede dveřmi mi řekly víc než jakákoli slova.
– Je mi to líto.
– Nelitujte. Aspoň teď konečně znám pravdu.
Večer zavolala kamarádka Eva.
– Tak co?
– Měla jsi pravdu. Přivedl děti jen proto, abych se o ně starala, zatímco on jezdil za bývalou ženou.
– A co jsi udělala?
– Vyměnila jsem zámek, poslala jeho věci ke Kristýně, informovala jejího manžela a podávám žádost o rozvod.
Mezitím Petr stál venku se svými kufry.
Kristýna mu volala stále dokola.
Oleg mu poslal krátkou zprávu:
„Přijeď si pro své věci.“
Matka ho prosila, aby přijel a všechno vysvětlil.
Během několika hodin se jeho dokonale utajovaný dvojí život úplně rozpadl.
Večer Jana znovu zavolala Marii.
– Kluci už večeřeli?
– Ano. Každý snědl čtyři palačinky a už spí.
– Děkuji.
– Hodně ti přirostli k srdci, viď?
– Ano. Oni za nic nemůžou. Kdyby někdy potřebovali pomoc, budu tu pro ně. Ale s Petrem je definitivně konec.
– Rozumím ti, Jani.
Jana zavěsila.
V bytě bylo znovu ticho.
Ticho, které patřilo jen jí.
Za pár minut jí Eva poslala zprávu:
„Jsem na tebe pyšná.“
Jana se usmála a odepsala:
„Děkuji. Teď konečně můžu žít dál.“