PODIVNÝ MILOSTNÝ VZTAH
Objevil se u nás v továrně úplně nečekaně.
Jednoho rána jsme poblíž skladu zahlédli obrovského bílo-rezavého kocoura.
Byl nádherný.
Hustá dlouhá srst.
Mohutná rezavá hříva, skoro jako u lva.
Velké bílé tlapy.
A tak klidný a důvěřivý pohled, že nám bylo okamžitě jasné: tenhle kocour ještě nedávno žil někde v teplém domě, spal na pohovce a vůbec netušil, jak tvrdý může být život venku.
My chlapi z dílny jsme ho samozřejmě začali krmit.
Jenže velmi rychle jsme zjistili jeden problém.
Náš obrovský krasavec vůbec neuměl bojovat.
V areálu továrny už dlouho žilo několik toulavých koček. Ty dokonale znaly pravidla přežití.
Kdo se dostane k jídlu první, ten jí.
Kdo je silnější, dostane lepší sousto.
Ale bílo-rezavý kocour jen stál opodál a čekal.
Když se k jeho jídlu přiblížila jiná kočka, jednoduše ustoupil.
— To je nějaký domácí aristokrat, — smál se můj kolega Petr. — Ten nepotřebuje továrnu, ale polštář u topení a misku se svým jménem.
Nejvíc mu ale dávala zabrat moje oblíbenkyně.
Malá, hubená bílá kočička s několika šedými skvrnami.
Čumáček měla skoro pořád špinavý.
Neustále se totiž přehrabovala kolem kontejnerů a hledala něco k snědku.
Proto jsem jí začal říkat Špinavý Čumáček.
Stačilo zavolat:
— Čičí, čičí!
A přiběhla jako první.
Za ní se téměř vždy objevil bílo-rezavý kocour.
A pak začalo představení.
Špinavý Čumáček k němu přišla…
A bez jakéhokoli varování ho praštila tlapkou přímo přes čenich.
Někdy jednou.
Někdy dvakrát.
A občas na něj ještě skočila.
Obrovský kocour jen sklopil uši a všechno trpělivě snášel.
— Tak jí to aspoň jednou vrať! — nevydržel jednoho dne Petr.
Kocour se na něj podíval způsobem, jako by chtěl říct:
„Proč? Vždyť je tak malá.“
Začali jsme ho proto krmit zvlášť.
Tajně.
Za skladem.
Mezi bednami.
Někdy dokonce v nejvzdálenějším koutě dílny.
Jenže Špinavý Čumáček ho nějakým záhadným způsobem vždycky našla.
Snědla svoji porci.
A pak vyrazila hledat rezavého chudáka.
Za několik minut už se někde za halou ozývalo syčení, kňučení a nespokojené mňoukání.
Časem se bílo-rezavý přece jen naučil alespoň jeden trik pouličního života.
Popadl kus masa, přikrčil hlavu a utekl s ním tak rychle, jak jen dokázal.
Zpočátku jsme se tomu smáli.
Jenže po několika týdnech nám do smíchu přestalo být.
👇 Pokračování tohoto příběhu najdete níže v komentářích.
Blížilo se chladné období.
A náš bílo-rezavý krasavec se měnil přímo před očima.
Jeho kdysi nádherná srst byla špinavá a zacuchaná.
Mohutná lví hříva téměř zmizela.
Kocour zhubl natolik, že jsme pod srstí cítili žebra.
S Petrem jsme se na něj dívali a oba jsme věděli totéž.
Dlouho tady nevydrží.
Na takový život nebyl stavěný.
Továrna není teplý domov.
Nikdo vám za chladného večera neotevře dveře.
Nikdo nepřipraví měkký pelíšek.
Nikdo vám každý den nenaplní misku.
A když onemocníte, možná si toho nikdo ani nevšimne.
— Měli bychom mu najít domov, — řekl jsem jednoho dne.
Petr si povzdechl.
— Já mám spíš pocit, že domov už má. Všiml sis, co dělá pokaždé, když sem přijede auto?
Všiml.
Kdykoli do areálu vjel osobní vůz, kocour okamžitě zvedl hlavu.
Někdy se dokonce rozběhl k němu.
Díval se.
Čichal.
A potom se zklamaně vracel.
Jako by na někoho čekal.
Tehdy jsme ještě netušili, že skutečně čeká.
A jednoho dne se dočkal.
To ráno před naší halou zastavilo drahé černé auto.
Vystoupil z něj elegantní muž v tmavém obleku.
Nějaký vysoký manažer z Prahy.
Proč přesně přijel, nás příliš nezajímalo.
Takových návštěv jsme už zažili dost.
Prošli se s vedením po provozu.
Prohlíželi stroje.
Kladli otázky.
Vážně přikyvovali.
A potom zase odjeli.
S Petrem jsme na chvíli vyšli před halu.
Když jsme se vraceli, uviděli jsme něco, na co asi nikdy nezapomeneme.
Ten samý důležitě vypadající muž v drahém obleku klečel přímo na špinavém betonu.
A plakal.
Nešlo o pár slz.
Vzlykal jako malé dítě.
A pevně k sobě tiskl našeho vyhublého, špinavého bílo-rezavého kocoura.
— Kde jsi byl?! — opakoval. — Proboha, kde ses celou tu dobu toulal?
Líbal kocoura na hlavu.
Hladil jeho zacuchanou srst.
Tiskl si ho k sobě.
A kocour byl najednou úplně jiný.
Tulil se k němu.
Otíral mu hlavu o bradu.
Předl tak hlasitě, že jsme ho slyšeli i my.
— To je váš kocour? — zeptal jsem se.
Muž k nám zvedl oči.
— Náš. Patří naší rodině.
Hlas se mu třásl.
— Moje dcera Eliška kvůli němu skoro dva měsíce každý večer pláče. Bez něj nemůže usnout. S manželkou sedáváme u její postele a říkáme jí, že se určitě vrátí. Ale sami už jsme skoro přestali věřit.
Ukázalo se, že kocour se jmenuje Meruňka.
Rodina bydlela v rodinném domě nedaleko Prahy.
Meruňka se volně pohyboval po zahradě.
Jednoho dne majitel odjížděl pracovně pryč a zřejmě si nevšiml, že kocour vlezl do auta.
Během cesty se Meruňka nějak dostal ze svého úkrytu a ve chvíli, kdy vůz zastavil u naší továrny, vyskočil ven.
Majitel si ničeho nevšiml.
Teprve večer doma zjistili, že kocour zmizel.
Hledali všude.
Vylepovali letáky.
Psali do místních skupin.
Volali do útulků.
Obvolávali veterinární ordinace.
Projížděli okolí.
Bez výsledku.
A teď, po několika týdnech, se muž úplnou náhodou znovu objevil v naší továrně kvůli práci.
— Eliška se zblázní radostí, — usmíval se přes slzy. — Dneska budeme mít doma opravdový svátek.
Otevřel dveře auta.
Opatrně posadil Meruňku na přední sedadlo.
— Tak pojď, kamaráde. Jedeme domů.
S Petrem jsme se na sebe usmáli.
Konečně.
Šťastný konec.
Jenže Meruňka najednou vyskočil z auta.
Majitel ztuhl.
— Meruňko?
Kocour se na něj podíval.
Potom otočil hlavu směrem k hale.
A udělal několik kroků zpátky.
— Kam jdeš?!
Muž se vydal za ním.
— Eliška na tebe doma čeká! Nedělej hlouposti, jedeme!
Meruňka se ale nevrátil.
Zastavil se.
A dál upřeně hleděl ke dveřím haly.
S Petrem jsme se na sebe podívali.
A v tu chvíli nám došlo, na koho čeká.
Z haly vyběhl Špinavý Čumáček.
Malá.
Hubená.
Se svým věčně špinavým bílým čumáčkem.
Přišla k Meruňkovi.
A jako na pozdrav ho okamžitě praštila tlapkou přes čenich.
Petr se rozesmál.
— No vida. Velká láska dorazila.
Majitel nevěřícně zíral na kočku.
— Ona ho… bije?
— Pořád, — odpověděl jsem.
Špinavý Čumáček mezitím přišla k muži a tiše zamňoukala.
Nejspíš chtěla něco k jídlu.
Meruňka stál vedle ní.
Kočka se náhle otočila.
A znovu ho praštila.
Muž se až bolestivě zašklebil.
— Meruňko, ty to myslíš vážně?
Kocour jen sklopil uši.
Podíval se na svého člověka.
Pak na Špinavý Čumáček.
A zůstal stát.
Muž konečně pochopil.
— Aha… takže takhle to je.
Otevřel zadní dveře auta.
— Dobře. Tak pojď.
Meruňka okamžitě přišel a vyskočil na zadní sedadlo.
Pak se ale otočil a podíval se na Špinavý Čumáček.
Muž si těžce povzdechl.
— Jen mi neříkej, že teď budu ještě půl hodiny přemlouvat tvoji přítelkyni.
Přišel ke kočce.
S Petrem jsme téměř přestali dýchat.
Špinavý Čumáček se totiž nenechala od nikoho chytit.
Dokonce i pohladit ji člověk mohl jen tehdy, když sama chtěla.
Ten muž se ale jednoduše sklonil.
Opatrně jí vsunul jednu ruku pod břicho.
Zvedl ji.
A posadil na zadní sedadlo vedle Meruňky.
Jen jsme zírali.
— Tak tohle je něco…
Dokonce ani Špinavý Čumáček zřejmě nechápala, co se právě stalo.
Několik vteřin seděla úplně ohromeně.
Pak se otočila k Meruňkovi.
A samozřejmě ho okamžitě praštila tlapkou.
Meruňka ani necukl.
Jen se k ní posunul o něco blíž.
Muž zavřel dveře.
Vytáhl telefon a někomu zavolal.
— Jano? Našel jsem ho!
I z několika metrů jsme slyšeli radostný ženský výkřik.
— NAŠEL JSI MERUŇKU?!
— Ano. Jenom je tady jeden malý problém…
— Jaký problém?
Muž se podíval na zadní sedadlo.
— Vypadá to, že má přítelkyni.
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.
— Cože?
— Kočku. Odmítl beze ní odjet. Takže… jsem musel vzít i ji.
Ženský hlas v telefonu okamžitě zesílil.
— Tak proč tam ještě stojíš?! Přivez oba! Eliška se za chvíli vrátí ze školy!
Muž se rozesmál.
— Už jedu.
Ukončil hovor a otočil se k nám.
— Vypadá to, že jsem ráno odjel sám a domů se vrátím se dvěma kočkami.
— Jen vás varuju, — řekl jsem. — Ta malá má pořádnou povahu.
Muž se usmál.
— To zvládneme. Manželka s Eliškou si ji získají.
Nasedl za volant.
Nastartoval.
Auto se pomalu rozjelo k bráně.
A v tu chvíli se v zadním okně objevily dvě kočičí hlavy.
Jedna patřila velkému, vyhublému bílo-rezavému Meruňkovi.
Druhá malé kočce se špinavým čumáčkem.
Seděli vedle sebe.
Úplně blízko.
S Petrem jsme současně zvedli ruce a zamávali jim.
Auto projelo branou a zmizelo.
Muž spěchal.
Musel být doma dřív, než se Eliška vrátí ze školy.
My jsme se vrátili do dílny.
Až do konce směny jsem měl nezvykle dobrou náladu.
Pořád jsem si představoval, jak Eliška otevře dveře.
Uvidí svého ztraceného Meruňku.
A vedle něj malou hubenou kočku se špinavým čumáčkem, kterou z nějakého důvodu pochopitelného jen jemu odmítl opustit.
Z lidského pohledu mohl jejich vztah působit opravdu zvláštně.
Ona ho bila.
Brala mu jídlo.
Nenechala ho chvíli v klidu.
A on přesto odmítl odjet do teplého domova bez ní.
Možná kočky vědí o lásce něco, čemu my lidé nikdy úplně neporozumíme.
Protože někdy, když vám osud vrátí jednoho ztraceného kocoura, zjistíte, že domů si nakonec musíte odvézt dva.