Když nastoupíte na hygienickou stanici v Mostě, první týden vám ukážou hlavně papíry. Druhý týden vás vezmou do terénu. A třetí týden už víte, že nejhorší není to, co teče z kohoutku, ale to, co nikdo nezměřil.
Já na tý stanici dělám jedenáct let. Mám na starosti vzorky z bývalých důlních oblastí. Severočeská pánev, to je moje teritorium. Jezdím s kufříkem, odebírám vodu, posílám to do laboratoře v Ústí. Běžná rutina. Až na to, že poslední tři roky mi z jednoho místa chodí výsledky, kvůli kterým nespím.
Jde o zatopený důl u Hamru. Voda tam stojí od devadesátých let, nikdo ji nečistí, nikdo ji nevypouští. Prostě tam je. A s ní i věci, který v ní zůstaly po těžbě. Vzorky ukazují uran. Ne nějaký stopový množství. Hodnoty, při kterých by v některých zemích vyhlásili kalamitu.
Napsal jsem na to šest hlášení. Šest. Za tři roky. Pokaždý přišla odpověď, že se situace monitoruje. Monitoruje. Tím to končí.
Já ale vím, co monitorování znamená. Znamená to, že někdo sedí v kanclu, kouká do tabulky a doufá, že se ty čísla samy nezvednou nad limit, kterej by ho donutil něco udělat. Protože udělat něco znamená peníze. Velký peníze. A ty nikdo nemá.
Loni v březnu jsem si řekl, že to nechám být. Že prostě budu vozit vzorky, psát protokoly a nechám to plavat. Člověk se s tím nějak srovná.
Nesrovnal.
Jednoho úterý jsem stál na hrázi, koukal na tu šedozelenou hladinu a napadlo mě, jestli to má vůbec cenu. Vzal jsem poslední vzorek, zavřel kufřík a chtěl jít k autu. A v tu chvíli jsem si všiml, že na hladině u břehu plave něco, co tam předtím nebylo. Tenká vrstva, jakoby mastný povlak. Sáhl jsem pro druhou zkumavku.
Vzorek z týhle vrstvy jsem neposlal do Ústí. Poslal jsem ho známýmu do Drážďan. Martin Hrubý, mikrobiolog. Studoval s mojí sestrou, občas si píšem. Napsal jsem mu: něco mi tady roste na vodě. Mrkni na to.
Odpověděl do dvou dnů. A pak mi volal. Prý si mám sednout.
V tý vodě žijou bakterie. Ne ledajaký. Podle Martina jde o kmen, kterej se adaptoval na uranový prostředí. Když jim dodáš glycerol, začnou ten rozpuštěnej uran vázat do sebe. Do svých buněk. Mění ho na minerál, kterej je stabilní. Nejedovatej. Pevnej. Prostě ho zavřou dovnitř a je klid.
Martin mi poslal data. Během sto třiceti dní ty bakterie odstranily pětadevadesát procent rozpuštěnýho uranu. Pětadevadesát. Já na tý hrázi celej den dělám, že to hlídám, a ona se tam mezitím sama čistí.
Seděl jsem nad tím večer v kuchyni. Žena se ptala, proč nemám večeři. Řekl jsem jí, ať mi dá ještě chvilku. Nalil jsem si slivovici, koukal do mobilu na Martinův e-mail a přemýšlel.
Když to funguje tady, funguje to i jinde. Zatopený jámy, odkaliště, podzemní vody po těžbě. V Kanadě, v Americe, v Austrálii. Všechno místa, kde se uran dostal tam, kam neměl. A my tady máme malou továrnu, která to umí vrátit zpátky.
Napsal jsem návrh. Detailní. S tabulkama, s odkazama na Martinovy výsledky, s rozpočtem. Dal jsem to svýmu šéfovi. Ten to poslal na kraj. Z kraje to šlo na ministerstvo.
Čtyři měsíce ticho.
Pak přišel dopis. Oficiální. Že se návrh bere na vědomí. Že proběhne další posouzení. Že mezitím se doporučuje situaci nadále monitorovat.
Monitorovat.
Nechal jsem ten dopis ležet na stole tři dny. Pak jsem si sedl a napsal Martinovi. Píšu: co kdybychom to zkusili sami. Bez povolení, bez dotací, bez úředníků. Jen já, ty, pár nádob a ta zatopená šachta.
Martin odepsal: to nemyslíš vážně.
Odpověděl jsem: mám rodinu, děcka, hypotéku. Já vím, co riskuju. Ale jestli to neuděláme, kdo jinej.
Martin má svoji laboratoř. Já mám přístup k místu. Společně máme důvod.
Začali jsme loni v listopadu. Martin připravil bakteriální kulturu. Musí se krmit glycerolem, jinak to nefunguje. Já vymyslel, jak to dostat do vody. V noci, když na hrázi nikdo není. Bral jsem si služební auto, že jedu na odběr. V kufru jsem měl kanystry s kulturou. Žena nic nevěděla. Myslela, že mám noční směny.
Do Vánoc jsme měli první výsledky. Vlastní. Z Martinovy laboratoře. Rozpuštěnej uran klesl o třetinu. Za dva měsíce.
V únoru přišel audit ze stanice. Kontrola vzorků, kontrola protokolů. Vedoucí si mě vzal stranou. Řekl, že se mu nelíbí, jak jezdím v noci. Že to dělá špatnej dojem. Kývl jsem, že s tím přestanu. Přestal jsem.
Ale nepřestal jsem.
Minulej tejden jsem na hrázi potkal starýho Hrubýho. Martinův táta. Už nepracuje, má artritidu, ale na šachtu si občas zajde. Stál tam s holí, koukal na vodu. Vykládal mi, jak tu v sedmdesátým dělali odstřely. Jak se to celý propadlo. Jak voda zaplavila to, co chlapi nechali dole.
A pak se otočil a povídá: „Mladík, děláš tady něco s tou vodou?“
Nevěděl jsem, co říct.
„Já tady byl v neděli s klukama,“ pokračoval. „Seděli jsme tady na břehu. Víš, co jsem viděl? Na hladině se udělal pruh. Jako by ta voda chtěla něco odhodit. Někdo by řek, že to hnije. Ale vono to nehnilo. Von se tam vyloučil sediment. Čistej. Tak jsem si vzal skleničku a nabral. A víš co? Druhej den byla ta voda čistá. Úplně. Jako ze studánky.“
Díval se na mě. Ty jeho starý oči, co viděly, jak se tohle místo zničilo.
„Někdo tu dělá zázraky,“ řekl. „A já myslím, že to děláš ty.“
Neřekl jsem nic. Jen jsem koukal na hladinu.
Předevčírem mi Martin poslal nová data. Zatopená šachta u Hamru je na pětaosmdesáti procentech odstraněnýho uranu. Zbývá posledních patnáct.
V noci jsem se probudil ve tři. Ležel jsem vedle ženy, poslouchal, jak dýchá, a přemýšlel, co udělat s tím, co vím.
Včera jsem si sedl ke stolu a napsal dopis. Ne na ministerstvo. Ne na kraj. Napsal jsem ho Martinovi do Drážďan. Píšu v něm, že příští odběr bude poslední. Že po něm končím se služebníma autama. Končím s nočníma jízdama. Končím s tím vším.
A že mu posílám jednu věc: oskenovanej deník. Ručně psanej. Všechny moje záznamy z tý hráze. Každej odběr, každej kanystr, každej datum. Všechno, co by jednou mohlo být potřeba, kdyby se někdo ptal.
Napsal jsem taky, že k těm osmdesáti pěti procentům dávám ještě jednu věc: jméno.
Napsal jsem tam jméno mýho šéfa. Ne jako obvinění. Jako adresu. Kdyby jednou chtěli vědět, proč se s tím tady nic nedělalo sedmnáct let.
Dneska ráno jsem vzal to lejstro, strčil ho do obálky a hodil do schránky na poště v Mostě. Stálo to čtyřicet sedm korun. Doplatil jsem to v hotovosti, aby nezůstal záznam na účtě.
Ženě jsem cestou koupil kytku. Chryzantémy. Má je ráda, i když říká, že jsou to hřbitovní kytky.
Večer budu sedět v kuchyni, koukat na tu obálku na stole, co v ní jsou oskenovaný stránky, a budu přemejšlet, jestli jsem právě udělal největší hloupost svýho života.
A pak zvednu telefon. Zavolám Martinovi.
Řeknu mu: máš tam všechno.
A on se zeptá, co budem dělat teď.
A já mu řeknu: uvaříme si kafe. A řeknu mu, ať se přijede podívat. Na tu vodu. Protože na konci dubna to tam bude čistý. Celý.
Otevřu okno. Uslyším, jak po průtahu jezdí auta. Někde dole za panelákama štěká sousedovic pes. Z konvice se bude kouřit.
A já si konečně sednu. A budu pít to kafe. Pomalu. Protože už nebude kam spěchat.
