Dvacet dva let ve stejném obvodu. Jezdím k pacientům starou škodou octavií, mám v ní vždycky krabici s gázou a dvoje náhradní rukavice, protože ty první se vždycky někam ztratí. V září už bývá chladno, v paneláku v Žitenické ulici páchne vlhké schodiště a někdo v druhém patře smaží cibuli v deset ráno. Právě tam jsem poznala Elišku.
Poprvé jsem ji viděla v květnu, před dvěma lety. Šla po krajnici silnice směrem na Terezín, táhla za sebou starou matraci převázanou provazem od balíků slámy, a vedle ní klopýtala malá holčička, moje pozdější pacientka na očkování, Anička, tehdy jí byly tři roky. Měla jsem zrovna návštěvu u sousedky, tak jsem zpomalila a zeptala se, jestli je nepodvezu. Eliška zavrtěla hlavou. Řekla, že to zvládne, že to není daleko, i když k jejímu domku byly dobré dva kilometry a matrace vážila skoro tolik co ona sama.
Neznala jsem tehdy celý příběh. Dozvěděla jsem se to postupně, po kouskách, jak se to dozvídá v malém městě — od pacientky, od lékárnice, od někoho na zastávce.
Eliška Novotná bylo něco přes třicet a kdysi vedla účetnictví v přepravní firmě Tomáše Krále, největšího dopravce v okrese. Čtyři roky předtím, než jsem ji poznala, zmizelo z účtů firmy něco kolem šesti milionů korun. Sám Tomáš Král ji veřejně obvinil ze zpronevěry. Nikdo nikdy nenašel důkaz, že to zadala ona — žádný záznam, žádný účet na její jméno v zahraničí — ale Král měl právníky a známosti na finančním úřadě, a ona měla tehdy jen kojence a nic víc. Firma ji propustila ze dne na den. Ve městě jí už nikdo nechtěl svěřit ani pokladnu v obchůdku. Uklízela, šila zástěry pro mateřskou školku, myla schody na střídačku s jinou ženou z domu.
A pak, na téže ulici, jedno úterý koncem srpna, zastavil před jejím domkem černý BMW. Viděla jsem ho, protože jsem zrovna odcházela od pacienta o tři domy dál. Vystoupil z něj muž v obleku, jakého v Litoměřicích nikdo takového neviděl — možná na svatbě v hotelu u zámku, ale ne na téhle ulici s blátem po dešti. Byl to Karel Král, syn Tomáše Krále. Bylo mu tehdy kolem čtyřicítky, vrátil se z Prahy, kde vedl vlastní developerskou firmu a, jak se říkalo, vydělal si jmění na sídlištích za městem. Otec ho po škole do dopravní firmy nikdy nezatáhl — Karel odešel studovat do Prahy hned po maturitě a od té doby se do Litoměřic vracel jen o Vánocích, na hodinu, dvě.
Stál u branky snad deset minut, než se rozhodl. Viděla jsem to z okna na schodišti, protože jsem zrovna zapisovala kartu pacienta do sešitu, protože internet v tom domě zase nefungoval. Nakonec vešel.
Eliška otevřela dveře s hadrem v ruce, tím samým, kterým utírala stůl, když jsem k ní jezdila píchat injekce sousedce. Hadr jí vypadl z ruky na práh.
Neslyšela jsem, co si říkají, byla jsem moc daleko. Ale slyšela jsem, jak práskly dveře. Silně, až odpadl kus omítky nad zárubní, která se stejně už dva roky drolila.
Později, už jako její zdravotní sestra — protože jsem začala jezdit k Aničce na dvouletou prohlídku, pak na očkování — mi Eliška sama řekla, co se ten den u dveří stalo. Že se Karel ptal na věk Aničky. Kolik jí přesně je, na den. Že mu řekla, ať jde z verandy pryč, a že to opakovala, dokud neodešel.
Zeptala jsem se jednou, tak jakoby mimochodem, když jsem Aničce měřila teplotu, proč má holčička tak zelené oči, když má Eliška hnědé. Eliška na dceru chvíli hleděla a přejela jí prstem po tváři, jako by sbírala drobek, který tam nebyl, a řekla jen, že to má po dědovi. Nevyptávala jsem se dál. Není to moje věc, myslela jsem si tehdy.
Karel se vrátil o tři dny později. Tentokrát hned neodešel. Seděl s Eliškou na verandě skoro hodinu, viděla to sousedka z protějšího domu, a pak odjel zpátky do Prahy — ale ne nadlouho.
Dozvěděla jsem se od lékárnice, že se po městě vyptával na tu čtyři roky starou kauzu. Že šel za účetní, která tehdy dělala audit ve firmě Královců, ženou už v důchodu, bydlící u Roudnice. Že u ní seděl dvě hodiny. Nikdo nevěděl, o čem mluvili, dokud nezačalo to, čemu se ve městě později říkalo "kauza Novotná po letech".
Až mnohem později mi Eliška řekla i tohle: že jí Karel na verandě řekl rovnou, bez oklik, že tehdy o ničem nevěděl, byl v Praze a otci věřil. A že když viděl Aniččiny oči, hned to spočítal — kolik jí je, kdy se narodila, kdy on sám naposledy přijel domů na dýchánek, kde byla i Eliška, tenkrát ještě zaměstnankyně firmy. Neřekl to nahlas, ne tehdy. Ale od toho dne prý nemohl v Praze v klidu spát.
O měsíc později jsem přišla k Elišce na návštěvu a zastihla u ní muže s aktovkou, ne Karla, nějakého právníka z Ústí nad Labem, kterého tam Karel poslal a sám za ním platil. Na stole ležely papíry — kopie bankovních výpisů, něco, co vypadalo jako znalecký posudek z IT. Eliška měla zarudlé oči, ale neplakala, jen podepisovala, list po listu, s tou svou bezvýraznou tváří, kterou jsem znala už z tolika návštěv.
Přišla jsem k Elišce znovu za týden, zrovna v den, kdy měla dorazit odpověď z policie. Seděla u kuchyňského stolu s telefonem před sebou, otočeným displejem dolů, a čekala. Anička si u jejích nohou stavěla věž z kostek. Když telefon konečně zazvonil, Eliška ho nezvedla hned — otřela si dlaně do zástěry, jednu, pak druhou, jako by si je chtěla umýt ještě jednou, než se dotkne něčeho, co jí může buď vrátit život, nebo ho vzít nadobro. Pak zvedla telefon a jen poslouchala. Neřekla nic, jen přikyvovala do prázdna, i když ji na druhé straně nikdo nemohl vidět. Když hovor skončil, položila telefon na stůl obrazovkou nahoru a dlouho se dívala na kostku, kterou jí Anička podávala, než ji vzala do ruky. Pak řekla jen: "Bylo to na jeho počítači. Celou dobu."
To odpoledne mi vyprávěla zbytek, který jsem už jen skládala z toho, co věděla ona a co jsem si domyslela sama: že IT specialista našel ve starých záložních kopiích serveru stopu, kterou před čtyřmi lety nikdo nezkontroloval — převody šly z počítače zaregistrovaného přímo na účet Tomáše Krále, ne Elišky. Že Tomáš o tom věděl od začátku a obvinil účetní, protože byla sama, s malým dítětem a bez peněz na obhajobu, a nikdo se jí nezastal.
Případ šel znovu k policii. Tomáš Král zaplatil pokutu a odškodné, šest milionů plus úroky za čtyři roky, něco kolem devíti set tisíc navíc. Viděla jsem později, jak listonoš nosil Elišce oznámení z banky, protože zrovna byla u ní na kontrolní návštěvě Anička po rýmě.
Karel v Litoměřicích zůstal. Koupil byt kousek od náměstí, ne u otce, a jak jsem slyšela od lékárnice, s otcem od té doby skoro nemluví. K Elišce prý chodí občas na kávu, sedí s Aničkou na verandě a stavějí spolu z kostek, ale nikdo ve městě nevěděl jistě, jak přesně to mezi nimi je a jestli to vůbec chce vědět víc, než je nutné.
Naposledy jsem u nich byla v září, minulý týden, na běžném očkování. Dům vypadal jinak — nová střecha, bez plachty na zdi, na příjezdové cestě stála ojetá, ale pořádná Dacia Duster. Eliška mi otevřela dveře v zástěře, protože zrovna dělala snídani, a pozvala mě dovnitř jako vždycky, s tím samým hadrem přehozeným přes rameno.
Na kuchyňském stole ležela složka s logem notáře z Litoměřic — všimla jsem si jména na hřbetu, když jsem odkládala tašku se zdravotnickým materiálem. Eliška si všimla, že se dívám, a řekla krátce, zatímco Aničce zhruba odhadovala tlak, protože holčička se zrovna motala kolem stolu: že si přepsala firemní účet, ten, který jí kdysi vzali spolu s dobrým jménem, na vlastní jméno, a že od nového roku otvírá účetní kancelář, dva pokoje nad večerkou na náměstí, nájem už podepsala na pět let.
Nezeptala se mě, co si o tom myslím. Nemusela. Zapsala jsem do Aniččiny karty váhu, výšku, termín další návštěvy za tři měsíce, a odešla, protože mě čekali ještě dva pacienti před obědem a octavia se od rána hřála na slunci před domem.
