Zprávu jsem si přečetla čtyřikrát, než mi to došlo. Bylo devatenáct hodin dvacet minut, za oknem hučel tramvaj číslo čtyři, dole u Vaňkovky prodavač kaštanů skládal stánek.
„Zítra v deset dopoledne ti přivezu Boženu. Uvolni polici ve skříni na pleny. My s Radkem letíme na Zanzibar, letenky jsou nevratné. A kup jí vlhčené ubrousky, já po lékárnách běhat nebudu."
Podepsáno: Simona.
Druhá manželka mého bývalého muže mi psala o jeho matce, jako by objednávala rozvoz jídla.
Zavolala jsem hned.
„Simono, spletla sis číslo?"
„Věro, nezačínej scény." Hlas měla věcný, jako by četla ceník. „Zítra v deset ti přivezeme Boženu Kadlecovou. Na dva týdny, dokud se nevrátíme."
„Proč zrovna já? Jsme rozvedení dva roky!"
„Protože bydlíš sama, máš byt na Vinohradech, a hlavně" — křupla do jablka přímo do sluchátka — „jsi zdravotní sestra. Umíš s pacienty. Já mám po manikúře křehké nervy, na cizí tělesné tekutiny nemám žaludek."
Osm let manželství. Za těch osm let mi Božena Kadlecová ani jednou neřekla jménem. Vždycky jen „ta". „Ta zase spálila guláš." „Ta zase utrácí za hadry." A když jsme s Radkem stavěli chatu u Sázavy, vložila jsem tam tři sta osmdesát tisíc korun z vlastních úspor, ještě z doby před svatbou.
„Máma měla před třemi týdny mozkovou příhodu," pokračovala Simona. „Polovina těla ochrnutá. Pečovatelka stojí čtyřicet pět tisíc měsíčně, a my ty peníze nemáme, Radek splácí úvěr na můj salon."
Zavěsila jsem první.
Ráno v půl osmé zvonek. Kukátkem jsem uviděla Radka — pomačkaná bunda, kruhy pod očima jako po týdnu bez spánku.
„Pusť mě dál, jen na chvíli."
„Zmiz."
Strčil botu do škvíry dveří na řetízku. Vysvětloval, prosil, sepnul ruce. Že matka nemůže sama sedět. Že úvěr na tři miliony na Simonin salon krásy visí ve vzduchu, že zítra je slavnostní otevření na Karlově třídě a v pátek let.
„To není můj problém."
„Věro, ty jsi silná. Simona pláče každou noc, má jemnou duši, omdlévá při pohledu na podložní mísu."
„Takže tvoje nová žena omdlévá a tvoji matku mám utírat já?"
„Vždyť léčíš zvířata v ordinaci, jaký je v tom rozdíl."
Zabouchla jsem mu dveře před nosem tak prudce, že v zámku zacinkal klíč. Půl hodiny jsem seděla v kuchyni nad hrnkem meduňkového čaje a přesvědčovala se, že se nic nestane. Byt je můj, mám klíče vyměněné — jenže na spodní zámek jsem nemyslela, ten Radek pořád měl.
Ve dvě odpoledne se v zámku ozvalo škrábání.
Cvak. Dveře se otevřely. Na chodbě stála Simona v růžové teplákové soupravě, za ní dva chlapi kutáleli invalidní vozík. V něm seděla Božena.
„Nesem ji, chlapci, přímo do obýváku!"
Hrnek mi vypadl z ruky a roztříštil se o dlažbu v předsíni. Chlapi postavili dva černé pytle vedle vozíku, mlčky odešli. Simona jim strčila do dlaně bankovku.
„Vypadni z mého bytu!"
„Nekřič, mamince škodí rozčilení." Simona si poopravila účes. „V pytlích jsou pleny a léky. Krmit třikrát denně, hlavně kaše. Já mám ve čtyři objednané řasy, zítra otevíráme salon."
Otočila se a odešla. Zámek cvakl zvenku — vzala si Radkův klíč a zamkla mě uvnitř s cizí ženou. Než jsem doběhla ke dveřím s vlastním klíčem, výtah už jel dolů.
Otočila jsem se k vozíku. Božena seděla nehybně, levá ruka bezvládně v klíně, pravá polovina obličeje mírně pokleslá. Ale oči měla stejně ostré jako vždycky.
„Co čumíš? Přines čaj."
„Uvědomujete si, že vás vaše milovaná snacha právě vyhodila jako harampádí?"
„Simonka nevyhodila! Simonka je unavená, holčička potřebuje odpočinek, má salon, má byznys. A ty jen tak sedíš doma."
„Dlužíš mi," dodala stará paní. „Osm let jsi bydlela u mě v domě."
„Zapomněla jste, že jsem ten dům opravovala z vlastní kapsy? Tři sta osmdesát tisíc jsem vrazila do vaší střechy. A při rozvodu jste mě vyhodila s jedním kufrem."
„Nekřič na mě, potvoro! Nes čaj, povídám. A pusť televizi."
Podívala jsem se na černé pytle s plenami. Pak na tu drzou stařenu ve vozíku. Lítost, která se ve mně začínala hromadit, zmizela beze stopy.
„Čaj nebude," řekla jsem klidně. „Chystejte se, jedeme na oslavu."
„Kam?" — v jejím hlase se poprvé mihla nejistota.
Objednala jsem taxi s rampou. Cestou dolů výtahem pro náklad Božena celou dobu nadávala — že má režim, že musí ležet. Odpověděla jsem jí jen, že dnes má její syn důležitý den a rodina má být pohromadě.
Auto zastavilo před prosklenou fasádou na Karlově třídě. Nad vchodem visel oblouk z růžových a zlatých balonků, nápis hlásal Beauty Bar Simona. Před dveřmi parkovala řada luxusních aut, dovnitř hrála hlasitá hudba a číšníci nosili šampaňské na podnosech.
Vytáhla jsem oba černé pytle z kufru. Řidič spustil rampu, spustili jsme vozík na chodník.
„Věro, nedělej to," zasyčela Božena a chytila se opěrky zdravou rukou. „Radek tě zabije."
„Ať to zkusí."
Dovnitř jsem vozík dotlačila přímo skleněnými dveřmi, ochranka jen ustoupila stranou. V hale to vonělo drahým parfémem a květinami, blesky fotoaparátů oslepovaly. Radek stál v novém tmavomodrém obleku u recepce, vedle něj v přiléhavých červených šatech zářila Simona a smála se s hlavou zakloněnou.
Zatlačila jsem vozík doprostřed sálu. Kolečka tiše jela po lesklé dlažbě, lidé začali ustupovat, hudba jako by najednou ztichla.
Radek otočil hlavu. Úsměv mu pomalu spadl z tváře, sklenka v ruce se zachvěla.
„Překvapení," řekla jsem nahlas, aby to slyšel celý sál.
Odhodila jsem oba černé pytle na bílou dlažbu. Jeden se roztrhl, vysypaly se z něj balíčky vlhčených ubrousků a modrá gumová kachnička.
„Co tady hledáš?" sykl Radek a vyrazil ke mně, obličej rudý skvrnami.
„Přivezla jsem vám vaši matku. Zdá se, že jste ji zapomněli u mě v bytě — i s celým tímhle vybavením."
„Vypadni odsud, ničíš nám prezentaci!" ječela Simona a nervózně si upravovala šaty.
„Už jdu," řekla jsem klidně a oprášila si ruce. „Ale Božena tu zůstane. Za hodinu jí bude potřeba vyměnit plenu. Zvládnete? Kosmetiky tu máte dost, kdyby něco."
Božena seděla ve vozíku, rty se jí třásly. Poprvé v životě vypadala vyloženě ubohá a bezbranná. Dívala se zezdola na svého milovaného syna a na jeho dokonalou ženu.
„Antoníne…" zavolala chraplavě. Radek se ani neotočil, díval se jen na mě s čirou nenávistí.
„Odvez ji rychle pryč," procedil skrz zuby. „Zaplatím ti, kolik chceš."
„Už mi dlužíte tři sta osmdesát tisíc za tu střechu, Radku. Přesně tolik." Otevřela jsem tašku a vytáhla desky se smlouvou o vkladu do stavby chaty, kterou jsem si před dvěma lety nechala u notáře v Kutné Hoře ověřit — pro případ, že by to bylo někdy potřeba. „Máte čas do konce měsíce, jinak jde věc k soudu s úrokem. A svou matku si teď laskavě odvezete domů. Já jsem tady skončila."
Položila jsem desky na stolek vedle vozíku, přesně tam, kde je viděli všichni hosté i fotografové. Otočila jsem se a prošla mezi ustupujícími lidmi ke dveřím. Za zády jsem slyšela, jak Simona něco vykřikuje na servírku, jak Božena znovu volá synovo jméno a jak někdo z hostů se směje do telefonu, který právě natáčel.
Venku na Karlově třídě zrovna projížděla tramvaj, foukal studený vítr od Vltavy. Nastoupila jsem do taxíku a řekla řidiči adresu na Vinohrady. Telefon mi ještě dvakrát zazvonil — Radkovo číslo. Nezvedla jsem to. Doma jsem si uvařila čaj, sedla si k oknu a sledovala, jak se za sklem rozsvěcejí pouliční lampy jedna po druhé, celou ulicí dolů až k Rieger ovým sadům.
