Anna se probudila do zvonění telefonu ve tři čtyřicet sedm ráno a hned věděla, že to není dobré. Na displeji svítilo "Maminka".
"Babička spadla," řekl hlas, roztřesený, bez pozdravu. "Sanitka ji veze do Litomyšle. Zlomené koleno, možná i něco horšího."
Anna seděla na posteli, telefon přitisknutý k uchu, a dívala se na tmavé okno, za kterým ještě spal celý Svitavský okres. V hlavě jí bleskla jediná myšlenka, hloupá a sobecká zároveň: *Jestli babička nebude chodit, kdo mi ukáže, kde roste jitrocel nejhustší?*
Za dvě hodiny už seděla v prvním ranním autobuse přes Poličku, s igelitkou švestkových knedlíků, které ani nevěděla, proč vzala.
Bylo jí devět let, když poprvé seděla na verandě s babičkou Věnceslavou a dívala se, jak stará žena trhá jitrocel podél cesty k zahrádkářské kolonii – ten obyčejný plevel, co ho každý sešlape a ani se neohlédne. Babička ho ale nikdy nesešlápla. Chodila kolem něj jako kolem hlídače.
Z rádia hrálo něco z Českého rozhlasu Vysočina, po dvoře se courala kočka Mína a čekala na zbytky knedlíků. Babička otočila list v prstech, ukázala vnučce žilky na spodní straně a řekla: "Tohle není plevel, holka. Tohle je lékárna, co roste zadarmo."
Tenkrát jí to přišlo jako obyčejná babská pověra – dokud jednoho léta na chatě v Herlíkovicích neuklouzla o rezavý plot a nesekla se hluboko do dlaně. Nejbližší lékárna byla přes celou vesnici. Babička nepanikařila. Utrhla pár listů jitrocele, co rostly hned vedle plotu, rozžvýkala je a přiložila na ránu, pevně ji převázala kapesníkem. Krvácení se do deseti minut zastavilo. Táta, který chtěl jet rovnou do nemocnice, o tom pak mlčel celý zbytek dovolené.
Od té chvíle Anna babiččiným receptům věřila jinak – ne jako pověře, ale jako něčemu, co skutečně funguje, i když to nikdo nenapsal do žádné knihy. Jitrocelový sirup, který Věnceslava vařila každou zimu s cukrem a medem, se stal základem rodinné lékárničky – jednou pomohl manželovi sestřenice s chronickým kašlem tak, že ho lékař při kontrole pochválil. Ale to všechno byly jen kapky proti tomu, co přišlo teď.
Nemocniční chodba v Litomyšli páchla dezinfekcí a studenou kávou z automatu. Anna čekala tři hodiny na plastové židli, než ji sestra pustila dovnitř. Babička ležela na lůžku u okna, noha zafačovaná a zavěšená na kladce, obličej šedý jako nemocniční prostěradlo.
"Koleno je rozdrcený," řekla babička místo pozdravu, hlas tenký. "Doktor říkal, že to bude operace. Že možná nikdy nebudu chodit jako dřív."
Anna postavila igelitku s knedlíky na noční stolek vedle sklenice vody a vypnutého rádia. Ruce se jí třásly, když je narovnávala do řady, jen aby měla co dělat, jen aby se nemusela dívat babičce do očí.
"A jestli nebudeš chodit," řekla Anna potichu, "kdo mi dodělá to o jitroceli, co jsem se ještě nenaučila?"
Babička se na ni podívala dlouho, pak se napůl zvedla, přidržela se hrazdičky nad postelí. "Sáhni do tašky. Přinesla jsem si to s sebou, ještě než mě odvezli. Ten kávový plecháč."
V nemocniční tašce mezi pyžamem a ručníkem stála plechovka od kávy Meinl, kterou měla babička na sušené listy určenou už dvacet let. Anna ji otevřela, ucítila ten suchý, hořkosladký prach, a poprvé za celý den se rozplakala.
Operace trvala dvě a půl hodiny. Anna seděla na chodbě s matkou, počítala dlaždice na podlaze, protože na nic jiného nebyla schopná myslet. Když se otevřely dveře sálu a vyjel vozík s babičkou, sotva ji poznala – bledá, s hadičkami, oči zavřené. Chirurg si sundal roušku a řekl jen: "Koleno drží. Bude to dlouhá rehabilitace, ale chodit bude."
Anna se opřela o zeď a poprvé od toho telefonátu v půl čtvrté ráno pořádně vydechla.
Vracela se za babičkou každý druhý den, autobusem přes Poličku, s termoskou čaje z listů, které ještě loni na podzim spolu sušily. Jednou přinesla i hrnek zbytku babiččina vlastního sirupu. Sestřička na vizitě se zeptala, co to nese v té sklenici.
"Lékárnu z krajnice, sestřičko," řekla babička, hlas o něco pevnější než týden předtím. "Ochutnejte, neuškodí."
Sestřička se zasmála a odmítla, ale babička trvala na tom, že se aspoň napije sama – lžičku po lžičce, pomalu, a mezi tím vyprávěla, že jí nejvíc chybí ne chození, ale ten pruh jitrocele za Zámeckým kopcem, ke kterému se letos nedostane.
Babička se z nemocnice vrátila domů začátkem října, chodila s berlí, pomaleji než dřív, ale chodila. Rekonvalescence se táhla přes celý podzim a zimu – Anna k ní jezdila každý víkend, nosila nákupy, v kuchyni společně přebíraly sušené listy z loňska, protože babiččiny prsty ještě dlouho neměly dost síly na jemnou práci.
Na jaře, když sníh konečně roztál, došla babička opřená o Anninu paži až k plotu zahrádkářské kolonie a ukázala jí, kde přesně letos jitrocel vyrazil nejhustěji.
Dneska Anna jde kolem toho pruhu za Zámeckým kopcem sama. Sehne se, utrhne list, otočí ho v prstech přesně tak, jak jí to babička kdysi ukázala na verandě, a trhá do plátěného pytlíku po mouce, toho samého, babiččina, co teď visí na hřebíku v její vlastní spíži. Doma na ni čeká prázdná sušárna a kávová plechovka od Meinl, kterou babička minulý týden přinesla a beze slova postavila na kuchyňskou linku – Anniny.
