nikdy jsem nenašla ten správný způsob, jak tohle napsat. Tak to napíšu obyčejně: chybíš mi. Tři roky po tvém pohřbu na Vinohradském hřbitově a pořád ještě otevírám horní zásuvku komody, kde ležel tvůj receptář s ušmudlanými rohy, a čekám, že ucítím vanilku.
Dneska ráno jsem věšela prádlo na balkoně v Nuslích, foukal ten studený vítr, co táhne od Nusleského údolí, a najednou jsem si uvědomila, že skládám povlečení přesně tím způsobem, jak jsi to dělala ty — přes koleno, cíp k cípu. Nikdo mě to neučil naschvál. Prostě to ve mně zůstalo.
Sousedka Hanka dole pořád venčí toho svého bígla Dana, co štěká na popelářský vůz každé úterý ráno, a já si vždycky vzpomenu, jak jsi z okna nadávala na psy, co "dělají bordel", a přitom jsi jim tajně nosila kostičky. Takové drobnosti se vracejí, když je člověk vůbec nečeká — u pokladny v Albertu, když vezmu do ruky ten tvůj oblíbený čaj se sedmikráskou, nebo v tramvaji, když nějaká žena řekne dceři "neshrbuj se" tím stejným tónem.
Naučila jsi mě být silná. Ale taky jsi mi ukázala, že není hanba se rozsypat. Že se dá sednout na kraj postele a prostě brečet, dokud to nepřejde. Že se dá říct nahlas: dneska to nezvládám. A pořád v sobě slyším, jak bys mi řekla — nadechni se, nikam nespěchej, stačí přežít tenhle jeden den.
Kdybych s tebou mohla mluvit ještě jednou, řekla bych ti věci, které jsem za tvého života říkala málo. Děkuju. Promiň. Mám tě ráda. Řekla bych ti, že až teď doopravdy chápu, kolik jsi toho unesla sama — noční směny v nemocnici na Bulovce, splátky za byt, moje zlomená ruka o Vánocích, kdy jsi po práci ještě jela na pohotovost a druhý den šla znovu do práce, jako by se nic nestalo. Dělalas to tak, že to vypadalo lehce. Až teď vím, že lehké to nebylo nikdy.
Ten spořicí účet u České spořitelny jsem po tobě zdědila spolu s bytem, dávno, v rámci dědického řízení. Sto dvacet tisíc korun. Rok a půl jsem na výpis ani nesáhla. Nechala jsem ho ležet ve složce s ostatními papíry, protože jakmile bych s tou částkou něco udělala, přestala bys být ta, kdo je "ještě trochu tady" — stala by ses definitivně mrtvou, a to jsem nechtěla podepsat.
Objednala jsem se k notářce do Legerovy ulice ve čtvrtek. Přišla jsem o deset minut dřív a čekala na chodbě, dívala se na koberec s protahovaným vzorem a přemýšlela, jestli mám vůbec zvonit. Dvakrát jsem si to rozmyslela a málem odešla — jednou jsem už měla ruku na klice, než mi zavibroval telefon s upomínkou na schůzku a já se donutila zůstat.
Notářka měla na stole hrnek s vystydlou kávou a brýle na tkaničce kolem krku. Podala mi formulář a propisku, obyčejnou, modrou, s okousaným koncem. "Tady, prosím, a tady datum," řekla a ukázala prstem na dvě čárky. Ruka se mi třásla natolik, že první podpis vypadal jako cizí písmo — písmena rozjetá, jako by je psal někdo jiný. Musela jsem se nadechnout a napsat datum ještě jednou, čitelněji. Dívala jsem se na to jméno, tvoje jméno, napsané v kolonce "zůstavitel", a najednou to slovo přestalo být jenom slovo z formuláře. Podepsala jsem převod sto tisíc korun tetě Vlastě na operaci kyčle v Motole a zbylých dvacet tisíc na účet, který každý rok o Vánocích plním pro Hanku ze sousedství.
"To je vše," řekla notářka a orazítkovala poslední stránku. Vyšla jsem ven, na Legerovu, kde zrovna projížděla tramvaj, a měla jsem pocit, že mi z rukou spadlo něco těžkého, co jsem nosila tak dlouho, že jsem si na tu váhu zvykla a přestala si ji uvědomovat.
Nastoupila jsem na dvaadvacítku směr Karlovo náměstí. Telefon mi zazvonil, ještě než jsem stihla najít místo k sezení. Teta Vlasta.
"Prosím tě, co se to děje?" Hlas se jí lámal, jako by mluvila s ústy plnými vody. "Přišly mi peníze, sto tisíc, z účtu tvojí mámy. Já — já myslela, že je ten účet dávno zrušenej."
Držela jsem se tyče u dveří, protože tramvaj zrovna brzdila na Štěpánské, a odpověděla jsem něco jako: "To jsem poslala já, teto. Z jejího účtu, ale poslala jsem to já."
"Ona to poslala," řekla teta, jako by mě neslyšela. "Vím, že to poslala ona. Vždycky to bylo takhle mezi náma — ona dávala, já brala, a nikdy jsem jí to nevrátila." Slyšela jsem, jak se jí lámal dech, jako by plakala a zároveň se snažila mluvit potichu, aby ji někdo doma neslyšel. "Řekni jí, až tam budeš… řekni jí, že jí to vrátím. Až se tam sejdeme."
Neřekla jsem nic o tom, že jsi mrtvá tři roky a že žádné "tam" spolu nesdílíme jinak než v mojí hlavě. Řekla jsem jen: "Já jí to vyřídím, teto." Ruka, kterou jsem svírala tyč, mi zbělela v kloubech. Vystoupila jsem o dvě zastávky dřív, než jsem měla v plánu, protože jsem potřebovala jít pěšky a nadechnout se studeného vzduchu, který nezavánějí ani vanilkou, ani formulářem od notářky, jen obyčejnou pražskou ulicí.
Doma jsem si uvařila ten tvůj čaj se sedmikráskou, i když ho nemám ráda, a nechala ho vychladnout na stole vedle výpisu z účtu, který teď ukazuje nulu.
