Terminál Václava Havla dýchal tím podrážděným ránem, kdy se všichni bojí zpoždění: kolečka kufrů drncala po dlaždicích, z reproduktoru trhaně padala hlášení o odletech do Dubaje, do Antalye, do Hurghady. Simona seděla na lavičce u přepážky číslo čtyři a mačkala v ruce palubní vstupenky, jako by z nich mohla vymáčknout klid.
Tahle dovolená měla zachránit, co se za poslední rok rozpadalo. Osm let manželství s Radkem — a poslední zima byla horší než všechny ty ledové listopady dohromady. Radek chodil domů po deváté, telefon nechával displejem dolů na stole, a když se ho Simona ptala, jak bylo v práci, odpovídal jednoslabičně a zase se díval do notebooku.
Přesvědčovala se, že Dubaj to spraví. Deset dní bez porad, bez asistentky, která mu volá i o víkendu kvůli "naléhavým fakturám". Ráno balila poslední věci do kufru — opalovací krém, sandály, tu modrou plážovou halenku, kterou si koupila speciálně na tenhle výlet — a všimla si, jak Radek v předsíni něco rychle strčil mezi její svetry. Malou krabičku, ne větší než pouzdro na brýle, zabalenou do hnědého papíru, bez štítku.
Zeptala se, co to je. "Dárek pro klienta v Dubaji, nezmiň se o tom, ať to nevypadá jako pašování suvenýrů," odpověděl a hned se vrátil k mobilu.
Na letišti se objevila Petra. Asistentka z Radkovy realitní kanceláře, sedmadvacet let, culík, kožená aktovka s dokumenty ke smlouvě na developerský projekt v Marina Districtu, který prý potřeboval podpis "ještě před odletem, jinak notář nestihne ověření". Simona věděla, že smlouvy se dnes posílají mailem a ověřují elektronickým podpisem — ale mlčela. Nechtěla začínat dovolenou hádkou z ničeho.
Dívala se, jak se Petra k Radkovi naklání přes stůl, jak mu ukazuje prstem řádek ve smlouvě, jak se jejich ramena skoro dotýkají. Radek přikyvoval s tou pozorností, kterou doma nedal ani jí, ani jejich desetileté dceři Emě, když jí ukazovala vysvědčení.
Simona vstala, řekla, že jde na toaletu, a nikdo jí neodpověděl. Prošla kolem kavárny Costa, kolem trafiky s bonbony Kofila a vodou Mattoni za dvaašedesát korun, a v tu chvíli jí to došlo — ta krabička v jejím kufru. Dárek pro klienta. Proč by dárek pro klienta putoval v zavazadle jeho manželky, a ne v aktovce jeho asistentky, která stejně letí stejným letadlem?
Otočila se a šla zpátky k lavičce jinou cestou, kolem stánku s časopisy. Petra si zrovna odskočila zavolat, kabelku nechala opřenou o nohu stolu — velkou, značky Guess, s otevřeným zipem. Simona neváhala. Vytáhla z bočního kapsy svého kufru tu balenou krabičku a jedním pohybem ji vsunula mezi Petřiny složky, zip zatáhla, jako by se nic nestalo, a sedla si zpátky vedle Radka.
"Kde jsi byla tak dlouho," řekl, aniž by zvedl oči.
"Fronta," odpověděla a dívala se, jak Petra dobíhá zpátky s telefonem u ucha.
O čtyřicet minut později, u bezpečnostní kontroly před gatem, se stalo to, co Simona čekala a zároveň nečekala. Detektor u rentgenu zapípal, obsluha zvedla ruku, přivolala kolegu, a oba se sklonili nad monitorem. Petřina kabelka jela zpátky do pásu, pak znovu dopředu. Přišla žena v uniformě Policie ČR a požádala Petru, aby šla stranou, k prosklené místnosti u přepážky pro kontrolu podezřelých zavazadel.
Radek zbledl rychleji, než Simona čekala. Vstal, chtěl jít za ní, ale strážný ho zastavil rukou. "Počkejte tady, pane, nejdřív vyřešíme paní."
Z kabelky vytáhli tu krabičku. Uvnitř — když ji rozbalili na stole před svědky — nebyl žádný suvenýr. Bílý prášek v neoznačeném sáčku, zabalený do staniolu, který na obrazovce detektoru vypadal jako kompaktní hmota podezřelé hustoty. Petra začala vysvětlovat, že to není její, že to nikdy neviděla, že kabelku měla položenou vedle sebe jen chvíli. Policistka se otočila k Radkovi a zeptala se přímo: "Znáte tuto ženu? Cestujete spolu?"
Radek řekl, že je to jeho asistentka, že přijela kvůli podpisu smlouvy, a víc nic. Ale Simona viděla, jak se mu klepou ruce, a věděla — tohle vysvětlení nezní jako vysvětlení nadřízeného, který nic neví. Zní jako vysvětlení člověka, který si najednou počítá, co všechno se teď může provalit.
Vyšetřování na místě trvalo přes hodinu. Let do Dubaje jim ujel — odbavení bylo dávno uzavřeno, kufry šly ven z podpalubí zpátky na pás. Petru odvezli na výslech na oddělení celní správy na letišti, kde měla vysvětlit původ látky. Simona seděla vedle Radka na plastové židli v čekárně pro "zdržené cestující" a mlčky sledovala, jak si mačká čelo dlaněmi.
"Byla to tvoje krabička," řekla nakonec. Ne otázka. Konstatování.
Podíval se na ni — a v tom pohledu bylo přiznání dřív, než stihl otevřít pusu. "Měl jsem to vzít s sebou, ne dávat tobě do kufru," vydechl. "Nevěděl jsem, že to najdou právě u ní."
"Nevěděls, že to najdou u ní. Protože jsi to dal mně," odpověděla Simona klidně. "A já jsem to jen přemístila tam, kam to podle tebe patřilo od začátku — vedle tvé práce, ne vedle mé dovolené."
Radek chtěl něco namítnout, ale v tu chvíli přišla policistka s další otázkou — tentokrát pro něj. Odvedli ho do vedlejší místnosti k výslechu, protože Petra ve své výpovědi uvedla, že krabičku v životě neviděla a že jediný, kdo měl přístup k zavazadlům před odletem, byl on sám. Kamerový záznam z odbavovací haly navíc ukázal, jak něco vkládal do kufru manželky ještě doma před odjezdem — to potvrdila později kontrola jeho mobilu, ve kterém našli fotku krabičky poslanou nějakému kontaktu uloženému jako "M." s textem "zítra předám, jak domluveno".
Dovolená do Dubaje skončila dřív, než začala. Simona si vzala taxi domů sama, s kufrem, ve kterém zbyly jen sandály a nepoužitý krém. Ema byla u babičky na Vinohradech, tak měla byt na Žižkově celý pro sebe.
Ten večer se posadila ke stolu s notářskou složkou, kterou měla schovanou od jara — od chvíle, kdy si poprvé začala psát datumy Radkových pozdních příchodů do sešitu. Otevřela laptop, přihlásila se do internetového bankovnictví a podívala se na společný účet: dvě stě čtyřicet tisíc korun, ušetřených za jedenáct let manželství na "rezervu pro Emu". Převedla polovinu na svůj samostatný účet, který si založila potichu už v srpnu, když poprvé napsala advokátce z Prahy 3.
Do složky přidala vytištěný výpis transakcí, kopii fotografie z jeho telefonu, kterou jí ukázala policistka jako součást protokolu, a formulář žádosti o rozvod, který zbývalo jen podepsat. Ráno zavolala zámečníkovi na Žižkov — výměna válce v bytovém zámku, osm set korun, hotově, do dvou hodin.
Radka propustili z výslechu pozdě večer bez obvinění — jako majitel realitní kanceláře uvedl, že krabička patřila jemu jako "vzorek stavebního materiálu", což se ukázalo jako lež, když forenzní rozbor druhý den potvrdil, že šlo o nelegální látku, a věc šla dál k vyšetřovateli. Když druhý den ráno přijel na Žižkov s taškou přes rameno, klíč mu v zámku už nešel.
Zazvonil. Simona otevřela dveře jen na řetěz.
"Kufr máš sbalený u vrátnice," řekla. "A tohle je kopie žádosti o rozvod — originál už je u advokátky. Zbytek si vyřídíš s ní."
Zavřela dveře. Za sklem viděla jeho siluetu, jak ještě chvíli stojí na chodbě, než se otočil a šel dolů ke schodišti.
