Oběd byl u Kalinů vždy ve dvanáct, bez výjimky, od doby, kdy ještě žil Františkův otec. Ivana Kalinová, šedesát tři let, bývalá vedoucí účtárny v jedné brněnské tiskárně, vařila guláš a dívala se, jak snacha Petra listuje v telefonu, aniž by se vůbec podívala na talíř.
"Mami, musíme probrat ty peníze z prodeje chalupy," řekla Petra, aniž zvedla oči. "Martin si myslí, že by bylo lepší, kdyby šly na náš účet. Pro jistotu."
Chalupa v Řícmanicích byla jediné, co po manželovi Ivaně zbylo kromě penze dvanáct tisíc korun měsíčně. Prodali ji před třemi týdny za jeden milion osm set tisíc. Peníze měly jít na její účet u České spořitelny — tak to bylo dohodnuto na place před notářem. Teď najednou "pro jistotu".
Ivana odložila vařečku na okraj hrnce. Venku, na balkoně bytu v Žabovřeskách, sousedka klepala koberec — ten zvuk, tupé plácání o zábradlí, slyšela skoro každý den už osm let, co tu bydlela sama po smrti muže. V kuchyni běžela televize beze zvuku, na obrazovce zrovna ukazovali předpověď počasí pro jižní Moravu.
"Pro jistotu před čím, Petro?"
"No, aby to nebylo jen na tobě. Co kdyby se něco stalo."
Syn Martin, čtyřicet jedna let, projektant, celou dobu mlčel a mačkal drobek chleba mezi prsty, až z něj byla kulička. To gesto Ivana znala — dělal to jako dítě, když chtěl něco, o čem víc nemluvil.
"Co se má stát, Martine?"
"Nic se nemá stát, mami. Petra to jen myslí v dobrém."
Ivana se nehádala. Řekla, že si to promyslí, umyla nádobí a tu noc nespala. Ne proto, že by nevěděla, co udělá — ale protože si v hlavě skládala pořadí kroků, jako když kdysi účtovala uzávěrky: nejdřív tohle, pak tamto, žádná chyba se nesmí vrátit.
Ráno zavolala vnučce, sedmnáctileté Elišce, dceři Martina a Petry z prvního manželství, se kterou měla Ivana vztah bez ohledu na to, co se dělo mezi dospělými. Eliška jí mimochodem, bez zlého úmyslu, řekla, že táta včera večer telefonoval s nějakým panem Dvořákem z banky a mluvil o "přesunu prostředků, jakmile babička podepíše".
Podepíše co. Nikdo jí nic nedal k podpisu.
Ivana tu noc otevřela starou plechovku od sušenek, kde měla uložené papíry — smlouvu o prodeji, výpis z katastru, kopii plné moci, kterou před dvěma lety Martinovi dala, aby za ni mohl jednat na úřadě, když měla operaci kolena. Ta plná moc nebyla nikdy zrušená. Ležela tam celou dobu jako nabitá zbraň, o které zapomněla, že ji vůbec vlastní.
Druhý den šla do spořitelny na Kounicovu. Úřednice, mladá žena jménem Hana, se jí zeptala, jestli chce něco změnit u existující plné moci. Ivana řekla ano — zrušit ji celou. Hana jí podala formulář, Ivana ho podepsala třemi tahy pera a dala na stůl i tu plechovkovou kopii, aby se nedalo říct, že žádná neexistovala.
"A ten milion osm set, co přišel minulý týden," zeptala se Hana, "chcete s tím něco udělat? Je to na běžném účtu, bez úročení."
Ivana chvíli přemýšlela. Pak řekla, že chce tři čtvrtiny převést na termínovaný vklad na dva roky, na svoje jméno, bez dispozičního práva pro kohokoli jiného. A zbytek, čtyři sta padesát tisíc, chce poslat jako dar Elišce — na studium, až půjde na vysokou, s podmínkou, že peníze jsou vázané do jejích osmnácti.
Ten samý večer přišel Martin domů dřív než obvykle, s obálkou v ruce — výpis z banky, který si vyzvedl, protože čekal, že peníze už budou na jejich účtu. Zazvonil na dveře bytu v Žabovřeskách v sedm hodin, ještě v montérkách ze stavby, kde dozoroval.
"Mami, co to má znamenat? Pan Dvořák říká, že jsi zrušila plnou moc a že se peníze nikam nepřevedly, jak jsme si říkali."
"Jak jsme si říkali, nebo jak jste si vy dva naplánovali?"
Martin zbledl. Petra stála za ním na schodech, v ruce ještě drobek svetru, který si navlékala cestou.
"Já jsem s tím nic neplánovala," řekla Petra rychle.
"Pan Dvořák mi to řekl jinak," odpověděla Ivana klidně. "Řekl, že volal Martin, ne ty."
Nikdo na schodišti nic neřekl. Dole v domě se otevřely dveře sousedova bytu, pustili psa na procházku, ten na chodbě dvakrát zaštěkal a zase ztichlo.
"Ty peníze jsou moje," řekla Ivana. "Byly to peníze z chalupy po tvém otci, kterou jsme stavěli spolu třicet let. Nikdo si je nebude 'pro jistotu' přesouvat, dokud jsem živá a mám svůj rozum."
"My jsme chtěli jenom pomoct," zkusila Petra znovu.
"Pomoct byste mi mohli tím, že přijdete na oběd a nebudete u toho koukat do telefonu," řekla Ivana a zavřela dveře — ne práskla, jen je zavřela, pevně, se zámkem, který cvakl jasně slyšitelně i přes chodbu.
Eliška dostala těch čtyři sta padesát tisíc na vázaný účet o měsíc později, s dopisem, kde babička napsala, že je to na školu, ne na nic jiného, a že si o tom nemusí s nikým povídat, pokud nechce. Martin a Petra přišli na další oběd v neděli, přesně ve dvanáct. Telefony nechali ležet v předsíni, displejem dolů, na botníku vedle klíčů. Ivana postavila na stůl tři talíře guláše, pak čtvrtý pro sebe, sedla si na svoje místo, kde sedávala vždycky, a rozlomila si housku. Z balkonu sousedka znovu vytáhla koberec přes zábradlí a začala ho klepat, pomalý a pravidelný zvuk, který se nesl otevřeným oknem do kuchyně jako každou neděli.
